Někteří lidé vás znají z Piafy, jiní jako dlouhodobou zastupitelku. Dokážete říct, která z těchto pozic je vám osobně bližší?

Nevyzdvihovala bych jedno nebo druhé. Myslím, že to srovnávat ani nejde. Možná právě vzhledem k tomu, že pracuji v neziskové organizaci, je logické, že se angažuji i v komunální politice, je to spolu tak trochu provázané.

Jaký byl první impuls, který vás do Piafy přivedl?

Sdružení jsem znala z doslechu a jejich činnost mi připadala záslužná. Do politiky jsem vstoupila, když jsem byla s dcerkou na mateřské dovolené, ale časem jsem cítila, že bych chtěla dělat ještě něco dalšího. Tak jsem oslovila ředitelku Piafy Janu Podrápskou, jestli nepotřebují s něčím pomoct. Nabídli mi právě práci s dobrovolníky.

Teď už jste z mateřské dovolené zpátky naplno v práci. Co tedy vlastně všechno děláte?

Kromě toho, že jsem koordinátorka dobrovolníků, jsem se postupně dostala do všech oblastí práce Piafy a momentálně jsem i vedoucí jedné ze tří sociálních služeb, které poskytujeme. Konkrétně jde o sociální služby pro důchodce a zdravotně postižené lidi.

Jací jsou dobrovolníci, kteří k vám přicházejí?

Řekla bych, že každý je svůj, každý je úplně jiný. Ale můžeme rozlišit několik skupin. Jedna z nich jsou dospělí, kteří k nám chodí ve svém volném čase po práci a mají přesnou představu, jak by chtěli pomoct.

A ti ostatní?

To jsou mladí lidé, kteří k nám většinou přicházejí na základě interaktivních přednášek, které pořádáme na základních a středních školách. Další mladí dobrovolníci se rekrutují z lidí, kteří naše sociální služby dřív nějak využívali. Jejich problém se už třeba vyřešil, už nejsou děti a chtějí sami aktivně pomáhat, nejen přijímat. Ti nám pomáhají při jednorázových akcích, třeba vyrábějí pomůcky pro terapii.

Kolik dobrovolníků Piafa má?

Od roku 1994, kdy u nás dobrovolnictví funguje, se tu vystřídalo asi sto šedesát lidí. Je to takový proud, střídají se tu lidé podle toho, jestli získali práci, někteří se dostali jinam na školu a odcházejí, jiní se naopak vrací. Někteří se i rovnou stanou našimi zaměstnanci. Ročně jich je tedy zhruba dvacet ve službách a dalších dvacet, kteří se účastní jednorázových programů. Toho, že jsou lidé ochotní dělat takové věci, si opravdu hrozně vážíme. Vymysleli jsme pro ně i ocenění, nazvané Srdce na dlani.

Jsou všichni dobrovolníci mladí nebo ve středním věku?

Kdepak. Právě zmiňované ocenění získala třeba dobrovolnice Anna Pokorná, která už je v důchodu a chodí nám dlouhodobě pomáhat s volnočasovou aktivitou Piafáček. Na tom je krásně vidět, že dobrovolník nemusí být jen mladý člověk, ale i profesionál ve své oblasti v pokročilém věku, který v ní chce dál aspoň nějak pokračovat. Paní Pokorná je totiž bývalá ředitelka mateřské školy a své zkušenosti a vitalitu může předávat dál.

Zapojovala jste se vy sama v mládí do dobrovolnických činností?

Střední školu jsem studovala v osmdesátých letech, kdy ještě společnost takhle nefungovala. Ale jezdili jsme na různé brigády, kdy jsme se ve škole domluvili a hrabali jsme třeba listí. Ale pamatuji si, že jsem později byla jako mezinárodní dobrovolník v Německu. V jedné vesnici kousek od Mnichova jsme stavěli statek. Tehdy jsme si zaplatili cestu a za ubytování a stravu jsme tam měsíc pracovali, takže to fungovalo jako dnes.

Jaké problémy ve Vyškově vás trápí jako ženu, matku, političku nebo pracovnici v neziskové organizaci?

Když jsme byla na rodičovské dovolené, trápilo mě, že ve městě není dost bezbariérových ploch. To není jen ve vztahu k matkám s kočárkem, ale také zdravotně postiženým lidem nebo důchodcům. Navíc používám kolo jako dopravní prostředek a připadám si občas na silnici spíš jako ohrožený druh. Ale musím zase uznat, že za poslední roky se v obou těchto oblastech situace docela zlepšila, tak snad to bude pokračovat.

A z čeho máte naopak radost?

Těší mě třeba to, že se město snaží vymýšlet akce, kterými by se oživilo náměstí. To je totiž krásné, ale často, hlavně po páté hodině odpoledne, úplně vylidněné. Mám radost z toho, že se podařilo zpřístupnit věž radnice, že se opravují hřbitovy, že velice dobře funguje knihovna. Jsem také ráda, že město opravdu hodně přispívá na neziskové organizace. Je to potřeba a je to dobře.