Pečovatelské sklony prý měla už odmalička. Starala se o svoje početné sourozence. Absolvovala samaritánský kurz, vychovávala děti v brněnské rodině až do konce války.

„V roce 1948, bylo mi třiadvacet let, jsem se dostala na dvouletou zdravotnickou školu v Olomouci. Z původně tříleté školy proto zkrátili studium na dva roky. Byl totiž velký nedostatek zdravotníků,“ vzpomíná zdravotnice. Studentky bydlely v klášteře s řádovými sestrami, musely dodržovat jejich stanovy, nosily stejnokroje.

„Po půl roce teorií jsme začaly chodit na praxi. Zdravotnictví se teprve rozvíjelo,“ popisuje žena.

Nerada vzpomíná na politickou výuku. „Maturitu jsem dělala nejdřív právě z politiky. Říkala jsem si, že když neudělám tuto zkoušku, je všechno ztracené. Zkoušku jsem zvládla díky tématu o Klementu Gottwaldovi,“ se smíchem vzpomíná žena.

Spolu s diplomem dívky dostaly i umístěnku. Její byla do Rýmařova.
„Pořádně jsem nevěděla, kde Rýmařov je. Nastupovala jsem čtrnáct dnů po maturitě. Přijela jsem, hezky mě přivítali, dali mi oběd a hned mě poslali na noční službu. Sloužila jsem sama. Sestra mi předala klíče a oddělení. Na starosti jsem měla porodní sál, šestinedělí a dětské oddělení. Byla to hrůza, noc jsem proplakala,“ dojatě vzpomíná Pokludová.

Tehdy nebylo tak snadné vrátit se zpátky na Vyškovsko. Musela za sebe najít náhradu. Zdravotní sestry se střídaly pouze dvě. Služba trvala čtyřiadvacet hodin.

„Jednou se po víkendu nevrátila kolegyně. Sloužila jsem v kuse od soboty do úterý bez přestávky. Zrovna jsme měli paní na císařský řez. Bylo to nejhorší, co se mi stalo. V té době jsem vážila šestačtyřicet kilo,“ vypráví bývalá zdravotnice.

Po dlouhých peripetiích se konečně vrátila do vytouženého Vyškova. Nemocnice byla původně v prostorách dnešního gymnázia. Do nemocnice nastoupila v roce 1953.

„Vybavení samozřejmě nebylo takové jako dnes. Ale na tehdejší dobu bylo moderní. Moje první výplata byla šest set třicet korun. Nikdo ale neříkal, že to dělat nebude. Tehdy jsme situaci brali jinak,“ říká.
Když otěhotněla, pracovala až do porodu. Po třech měsících musela nastoupit zpátky. V nemocnici pracovala dvacet let. Pamatuje hned pět primářů.

„Zažila jsem primáře Minska, Vavřika, Schindlera, Slavíka a za Machače jsem z nemocnice v roce 1973 odcházela,“ popisuje zdravotní sestra.
Od té doby pracovala v ambulantní ordinaci.

Rozhodnutí stát se zdravotní sestrou nikdy nelitovala. „Kdybych se znovu narodila, pracovala bych opět ve zdravotnictví. Bylo to pro mě poslání,“ uzavírá vzpomínky Ludmila Pokludová.

Miluše Planičková