„Vánoce strávíme doma. Tedy v azylovém domě. Budou to hezké svátky. Smutné by byly ve starém domově,“ svěřila se Valentová, která za svůj domov přestala považovat dům ve Slavkově u Brna, když se vystupňovaly manželské problémy. S dvěma mladšími dětmi utekla do azylového domu v Opatovicích.

Třiačtyřicetiletá žena, matka čtyř dětí, už nemohla vydržet věčné hádky s manželem. O podrobnostech se hovořit stydí, ale z jejího vyprávění vyplývá, že kolikrát se bála i o zdraví a snad i život. „Nabralo to obrátky, se kterými jsem nepočítala. Dlouho jsem se situaci snažila zvládat. Jenže se stávala stále šílenější. Až jsem si konečně jednoho dne řekla dost,“ vypráví Valentová, které pomohly sociální pracovnice.

Měla štěstí, že ve věčně plném azylovém domě v Opatovicích bylo tentokrát zrovna volné místo. Hned druhý den se s čtrnáctiletou a jedenáctiletou dcerou stěhovala. Teď už tam bydlí dva měsíce. Další syn a dcera jsou už dospělí a samostatní.

Od manžela odešla tajně. „Chtěla jsem předejít jeho afektovanému jednání. Nechala jsem mu jenom dopis s vysvětlením, proč odcházím. Teď se mi v esemeskách omlouvá, ale už jsem podala žádost o rozvod. Trpěla jsem hodně let, ale ten letošní rok byl nejhorší. Už to dál nešlo,“ zpovídá se Slavkovanka.

V azylovém domě našla ona i děti duševní pohodu. „Holky se hodně po psychické stránce zlepšily. Je vidět, jak to den za dnem z nich padá. Zlepšuje se i můj stav. Už se tolik nenervuji. Na všechno jsem dřív byla sama, teď mám odborníky, se kterými si můžu promluvit. Máme tu perfektní zázemí, vlastní bytovou jednotku i s kuchyňkou,“ dodává Valentová. Ta doufá, že se jí podaří našetřit nějaké peníze, aby si mohla co nejdřív pronajmout vlastní bydlení. V azylovém domě totiž může zůstat nejdéle půl roku.

„Nemám práci. Sehnala jsem jenom brigádu, ale ta nedávno skončila. Naštěstí mám vyhlídku na další. Práce je ale pro mě základ, abych holkám mohla najít nový domov,“ přemítá matka, která celý život pracovala jako dělnice.

S potenciálními zaměstnavateli ale zatím nemá moc dobré zkušenosti. „Když řeknu, že bydlím v azylovém domě, hned mě odsuzují. Je to nefér. Navíc najít práci, když mě čeká brzo další stěhování, je ještě obtížnější. Půlrok uteče jako voda,“ krčí rameny Valentová.

Nejenom jí, ale i ostatním obyvatelkám domu pracovnice tuto skutečnost stále připomínají, aby neustrnuly v aktivitě. Jejich problémy za ně nevyřeší. Můžou jim jenom poradit a trochu je nasměrovat.

Vánoční svátky si ale Valentová starostmi o budoucnost kazit nechce. Přestože nemá peněz nazbyt, rozhodla se kvůli děvčatům napéct i cukroví. „Nesmí chybět vanilkové rohlíčky, rumové kuličky, tlapky, holky vyrobily ježečky. Barák musí být cítit vánočními vůněmi. Domluvily jsme se s dalšími čtyřmi maminami a vzájemně jsme si cukroví vyměnily, abychom měly víc druhů. Budeme mít i tradiční večeři,“ těší se Valentová, že snad poprvé v životě si Vánoce označované jako svátky klidu a míru skutečně v klidu a míru užije.

Žádné nošení dřeva a vymetání kamen, žádné gruntování a hlavně žádné hádky. Užije si dokonce i televizní pohádky. „Nebudou dárky, ale stačí mi rozsvícené oči dětí. Chytnou mě kolem krku a řeknou: Mamko, máme tě rády,“ těší se na Štědrý den.

A po novém roce bude odpočinutá a připravená na kolečko právník, psycholog, pohovory v zaměstnání, hledání bydlení…