Než se stal Pavel Prokop starostou Otnic, pracoval jako mistr v autoopravnách. Jak říká, zkušenosti s papírováním, vedením korespondence a vyplňováním výkazů se mu teď hodí. V obecním zastupitelstvu působí od roku 1990, o čtyři roky později ho zastupitelé zvolili starostou. Teď se představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského Deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Zastupitelem jste se stal záhy po revoluci, co vás přivedlo do komunální politiky?
Naivita. Měl jsem zájem podílet se na správě obecních záležitostí a ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že bych mohl jednou dělat starostu.

Tenkrát jste byl ve vládnoucí koalici nebo jako opoziční zastupitel?
Na vesnicích to takhle nebývá. Opozice a koalice, na to jsme si tady nikdy nehráli. Ať jsme tady za jakoukoli stranu, vždy jsme se dokázali dohodnout. Nikdy jsme se nehádali politicky, ale věcně nad jednotlivými záměry. A pokud se takto něco domluvilo a odhlasovalo, i když to třeba nebylo jednomyslně, tak jsem si nikdy nevšiml, že by potom někdo poukazoval, že byl tenkrát proti.

Jak jste se potom dostal až na současnou pozici?
Když se v roce 1994 vytvářely kandidátky, tak mne oslovili starší kolegové, abych kandidoval znovu. Protože už jsem byl předtím v zastupitelstvu, souhlasil jsem. Tenkrát mě napsali na první místo a mně přitom vůbec nedošlo, že když budu na prvním místě a strana volby vyhraje, že se můžu stát starostou. Když se to pak doopravdy stalo, tak jsem tehdy hodně nocí nespal z obavy, jestli to zvládnu a budu na to stačit.

Když to tedy zpětně zhodnotíte, stačil jste na to?
To by měli posoudit obyvatelé Otnic. Pokud bych měl ale usuzovat podle výsledků dalších voleb, kdy jsme nadále vyhrávali volby a kdy jsem dostával nejvíce preferenčních hlasů, tak snad jsem to zvládl.

Změnily se od dob, kdy jste se stal poprvé starostou, vaše představy o funkci?
Zásadně. I když jsem do toho šel se čtyřletými zkušenostmi v zastupitelstvu, tak zastupitel nedokáže domyslet, co všechno vlastně znamená být ve funkci starosty nebo místostarosty. Také v roce 1994 byl zákon o obcích trochu jiný než v roce 2010, kdy byly poslední volby. Musím říct, že legislativa, která se dnes valí na obce, zabírá stále víc místa, takže starosta nemá ani čas jít mezi lidi. Ze starosty se pomalu stává úředník.

Přesto se říká, že na vesnici k sobě mají lidé blíž. Znamená to, že s vámi lidé probírají své problémy na ulici?
Rozhodně, a daleko víc na ulici než v kanceláři. I když toho času moc není a ven se dostanu jen málo, stejně mě zastavují lidé, na něco se ptají, něco chtějí vysvětlit, vždy mají nějaký dotaz.

Zajímají se hodně o dění v obci?
Řekl bych, že ano. My se hodně snažíme, aby byli dobře informovaní. Každý zápis ze zasedání zastupitelstva zveřejňujeme. Ve zpravodaji, který vychází jednou za čtvrt roku, jsou všechny zápisy zastupitelstva opět přetištěné. Lidé čtou poctivě každý řádek, takže mají přehled o tom, co se připravuje, co se jak schválilo. A když jim tam něco není jasné, tak mě pak někde zastaví a zeptají se. Vysvětlím jim to přímo na místě, kdo chce, může přijít na úřad. Dveře do mé kanceláře jsou otevřené, takže sem může přijít kdokoli a kdykoli. A lidé toho také využívají.

Našly se i chvíle, kdy byste s celou prací nejraději skončil?
Ale ano, také se objevily okamžiky, kdy si člověk říkal, jestli mu to stojí za to. Ale na druhou stranu, když se něco povede, tak poznáte, že máte podporu lidí. A to vynahradí tu chuť s tím seknout.

Co ještě chcete za svého působení v křesle starosty stihnout?
Chci dotáhnout do konce jednotlivé záměry, které jsme si stanovili. Protože to mám dlouhodobě rozpracované, chtěl bych to zvládnout. Jedním z takových cílů je střed obce, který je potřeba upravit. Tam máme asi největší dluh. Byl bych rád, kdyby se to v tomto volebním období podařilo dotáhnout do konce.

Najdete si i přes nedostatek času nějaké chvíle na vaše koníčky?
To je trochu problém. Zajímám se dost o historii a začal jsem vytvářet vlastní rodokmen. Zatím jsem se dostal zhruba k roku 1800, ale to jsou podklady získané třeba jen z náhrobních kamenů. Abych zašel do archívu studovat kroniky, na to opravdu nemám čas. Ale jednou tam půjdu.

Zajdete si i zasportovat?
Dlouho jsem hrál fotbal. Aktivně jsem ho hrál vlastně od mládí až do dvaapadesáti let. To jsem ještě hrával čtvrtou třídu v Lovčičkách, kde jsem dohrával za béčko. Teď si zahraji za staré pány. V Lovčičkách jsou velmi aktivní veteráni, kteří jezdí i do zahraničí, do Slovinska, Chorvatska nebo na Slovensko. A jejich kluby zase jezdí k nám, takže jsme spolu už zažili spoustu legrace.