Kdo stojí za zrodem myšlenky vytvořit právě takovou expozici?
První impuls byl z mojí strany, kdy jsem přemýšlela, jakým způsobem využít naše unikátní prostory v zámeckém podzemí. Jsou v něm zpřístupněná dvě patra a nacházela se tam dlouhodobá expozice, která už byla za hranicí životnosti. Řekla jsem si, že bychom se mohli věnovat něčemu, co je Slavkovu blízké. Inspiroval nás počin v Křenovicích, kde zpřístupnili za velmi vydatné pomoci tamního obyvatele Oldřicha Bartoška popravčí vrch. Intenzivněji jsme se tak začali zabývat možností propojení, protože to všechno zapadá do jednoho konceptu.


Na slavkovské radnici se stále nachází šatlava, i když nefunkční. Tu jste také zahrnuli do projektu?
Protože obvinění a odsouzení na zámku ve skutečnosti žádný čas netrávili, představíme kobky nepřímo. Popravčí vrch s šatlavou propojíme v podzemí zámku pomocí plánků a povídání.

Takže si návštěvníci udělají představu, jak dřív vězení vypadalo?
Nešlo totiž o nic příjemného, jak si můžou děti myslet díky pohádkám. Šlo o velmi stísněné, tmavé prostory, které nebyly ničím vytápěné. Člověk se do nich sotva vešel, byla mu tam zima. Sláma, kterou jsou vystlané šatlavy v pohádkách, se tam určitě nenacházela. Kobka byla místo, kde vězni vykonávali úplně všechny osobní potřeby. Spali tam, jedli, na toaletu si rozhodně nemohli zajít jinam. Nebylo to nic příjemného. Pokud byl vězeň odsouzený právem, holt si to zasloužil. Horší varianta byla, když se to stalo někomu, kdo zločin nespáchal, ale ocitl se tam.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ VYŠKOVSKÝCH NOVIN, KTERÉ NAJDETE NA STÁNKU AŽ DO ČTVRTKA.