„Není to tak, že by si každá z nás vyrobila svou postavičku k roli. Nejdřív jsem dělala celé loutky sama. Pak se k nám přidala kolegyně s tím, že má doma spoustu látek. Takže se oblečení ujala ona. Já se od té doby zaměřuji jen na hlavičky a ruce," popisuje jedna z členek souboru Marie Věžníková.

Loutku vyrábí asi tři dny. Musí totiž pořádně zaschnout. „Napřed jsem hlavičky dělala z polystyrenového odpadu. Pak jsem zjistila, že se prodávají polystyrenové kuličky. Musím je oblepit, zpevnit, aby se nedrolily. Namažu je tmelem, aby nebyly vidět kraje papírové lepicí pásky. Pak hlavu obrousím, dodám loutce výraz podle toho, jakou bude mít úlohu, a nalepím vlasy," zasvěcuje do výroby Věžníková.

Počet loutek přesně spočítaný nemá. „Pokud vezmu jen postavičky, bude jich kolem čtyřiceti. K tomu ale máme i několik zvířátek," připomíná.

Počátky vzniku sokolského divadélka sahají do roku 1997, kdy byla v časopise Sokol uvedená nabídka kurzu na výrobu maňásků, pomocí kterých by sokolové pomáhali s výchovou dětí v tělocvičně. „Do kurzu jsem se přihlásila a vyrobila si v něm kašpárka. Doma jsem pak k němu udělala Kačenku. Na hrazdu jsme dali plentu a dětem v tělocvičně hráli. Byly to jednoduché výstupy, právě jen o dvou loutkách. Dosud si je pamatuji: Kašpárku, byla jsem u babičky na prázdninách a tam měli kozu, povídala Kačenka. Kašpárek jí na to odvětil, že to ani nemusela k babičce, že mají kozu i v tělocvičně. A prý dokonce koně!" cituje z představení žena.

Vyrobily další loutky

Tehdy vyškovští sokolové hráli dětem před Mikulášem nebo Vánocemi. Představení sklízela úspěch, a tak přišly myšlenky na sehrání pohádky O veliké řepě. „A světlo světa spatřily další loutky," dodává Věžníková.

Brzy si však soubor uvědomil, že potřebuje lepší vybavení. Hlavně malé jeviště. Sehnal spodní část divadélka, dál však chyběla opona. „Syn mi z trubek a garnyže smontoval scénu, se kterou hrajeme dodnes. Říkaly jsme si také, že je škoda, že pohádky hrajeme jen pro děti ze Sokola. Kolegyně, která učila ve školce, nám proto navrhla, abychom zavítaly i k nim," přibližuje počátky her pro mateřinky a první a druhé třídy základních škol.

Znamenalo to konec hraní v tělocvičně. Dnes těší děti v Besedním domě, kde soubor začaly jednotlivé školy navštěvovat. „Je to pro nás ideální. Zaprvé je to střed města, takže školy to k nám mají blízko, navíc je Besední dům s kulturou roky spjatý," říká další členka souboru Světluše Bláhová.

Letos už je to třináct let, co souboru pohádky píší manželé Forejtarovi. „Každý rok máme jinou pohádku. Jan píše text a Mirka skládá melodie. Písniček máme v každém představení hodně, děti je mají rády," poznamenává Věžníková s tím, že o prázdninách se s manžely domluví na konkrétní látce. V září řeší, kdo ze souboru bude vodit loutky, a kdo komu propůjčí hlas. „Zkoušet začínáme v říjnu. Od poloviny ledna do poloviny května potom hrajeme," přibližuje Bláhová.

Příprava je podstatná i proto, že členky Sokolíku na podium ani malé publikum nevidí. „Ta, která vodí loutku, si musí zvyknout na hlas kolegyně, která čte text. Musí ho mít zažitý, aby věděla, kdy se má hýbat. A proč jsme rozdělené? Nikdo si v našem věku nezapamatuje celou pohádku, některé tak čtou, jiné dávají loutky do pohybu," vysvětluje s úsměvem Věžníková.

Její kolegyně upozorňuje, že hrát pro dětské diváky není vždy úplně jednoduché. „Je to specifické publikum. Některé jsou moc malé, tak se obáváme, zda třeba nezačnou plakat. Hodina představení pak pro jiné není úplně krátká. Přemýšlíme proto, kde co škrtnout, co zachovat," podotýká Bláhová.

Věkový průměr souboru se pohybuje okolo pětasedmdesáti let. „Nemůžeme mít mladé členky, protože hrajeme v pondělí dopoledne, a to jsou buď v práci, nebo ve škole. Takže náš soubor je vhodný skutečně jen pro důchodkyně. Od začátku je nás kolem dvaceti. Nejde ale o trvalou sestavu, některá odejde, jiná ji nahradí. Aktuálně je nás šestnáct," dodává stálice souboru Věžníková.