Pštrosi hlavu do písku nikdy nestrkají

Je to Goliáš mezi ptáky. Neuvěřitelně odolný, rychlý a nebojácný. Obyvatel afrických savan a polopouští pštros dvouprstý zdomácněl také ve vyškovském zooparku. Od roku 2002 patří k jeho nejpopulárnějším chovancům.

„Je to dnes největší a nejtěžší žijící nelétavý pták na světě. Na výšku měří až dva a půl metru. Samec může vážit až sto čtyřicet kilogramů. Je jediným opeřencem na světě, který má na nohách pouze dva prsty. Žije v různě velkých skupinách ve stepích, řídkých lesících, savanách a polopouštích Afriky. Je to vlastně všežravec, protože kromě své základní potravy rostlinného původu nepohrdne ani různým hmyzem, ještěrkami, drobnými savci, ba ani mláďaty ptáků,“ shrnul Petr Bláha z oddělení marketingu a vzdělávání vyškovského zooparku.

V přírodě snáší pštrosice dvanáct až šestnáct vajec, ale do hnízda o průměru přes jeden metr klade většinou více samic, takže může obsahovat i sedmdesát kusů. „Vejce pštrosa dvouprstého mají velmi silnou skořápku a dá se po nich dokonce chodit, aniž by pukla. Přes den sedí na vejcích světlejší samice, v noci pak černý samec a střídají se takto po čtyřicet dní, než se skoro současně vylíhnou kuřata, o která se dále stará pouze samec,“ přiblížil Bláha.

Kvůli lidské chamtivosti i krvelačnosti měli pštrosi už skoro namále. Už staří Římané je rádi pobíjeli na svých „hrách“. Později přišla do módy pštrosí pera, jež zdobila klobouky dam v 19. a na počátku 20. století. Největší ptáky světa zachránil chov na farmách, který se udržel dodnes. Ne už ovšem hlavně kvůli peří.

„Dnes se pštrosi chovají zejména pro své chutné dietní maso, vejce a kůži, která se svou kvalitou vyrovná kůži krokodýlí. Začali se také využívat coby schopní hlídači stád ovcí a skotu. Pštros dvouprstý je velmi silný pták, je-li ohrožen neváhá zaútočit. Pase se dohromady se stádem antilop či zeber, a když zpozoruje nebezpečí, které vidí až na tři kilometry, je schopen stádo i ochránit. Kopnutím silné nohy zažene i velkou šelmu. Pokud jde o lidi, přesně rozezná domácí od cizích,“ vysvětlil Bláha.

Doplnil, že tento druh je také používán na farmách přístupných turistům pro pštrosí dostihy.

Pštrosi, jejichž nejbližšími příbuznými jsou rovněž nelétaví nanduové z jižní Ameriky a emuové z Austrálie, jsou už od starověku tématem různých mýtů a pověr. Asi nejznámější je povídačka, že strkají hlavu do písku, která se stala dokonce synonymem pro člověka, který se snaží vytěsnit nepříjemné věci, aniž by je řešil. Mýtus snad způsobilo pozorování těchto ptáků při krmení. Z dálky to může vypadat, jako by pštrosi, již kvůli trávení polykají i kamínky, strkali hlavu do země. Pštros se přitom v případě ohrožení přitiskne k zemi.

Pštrosi jsou nejen užiteční ale i mimořádně odolní ptáci, kteří přivykli až čtyřicetistupňovým rozdílům teplot. V jejich vlasti je domorodci, jako třeba Křováci v jižní nebo Masajové ve východní Africe, běžně loví.