Když zahajovali chov, pohybovala se pořizovací cena samce mezi osmdesáti až sto padesáti tisíci korunami. Dnes jsou rádi, že se jim podaří svého posledního chovného kohouta prodat za osm tisíc.

„A tak je to se vším. Kdysi stálo kilo masa šest stovek. Dnes stojí také poměrně hodně, kolem čtyř set, ovšem to je cena prodejní. Výkupní je pouhých třiačtyřicet až pětapadesát korun. A to nám nevrátí ani náklady na vodu, elektřinu, krmení a další,“ rozhořčuje se chovatelka Zdeňka Sekvencová, která se rozhodla s chovem definitivně skončit.

Podle jejích poznatků ze třinácti chovatelů pštrosů na Vyškovsku dnes zůstali již jen dva. Když manželé začínali, uvažovali o chovu emu. Ale zjistili, že to není pro naše podmínky nejvhodnější. „Proto jsme se rozhodli pro pštrosa dvouprstého a později ještě nandu pampového. V té době už u nás byl chov těchto zvířat docela rozvinutý, takže sehnat informace a nakoupit nepříbuzná zvířata nebyl problém. Aby byl chov efektivní, je dobré mít alespoň tři samce a devět samic. Pro začátek jsme si pořídili tříměsíční kuřata, jedno tehdy stálo pětadvacet tisíc. Dnes je cena za kuře do patnácti stovek,“ vzpomíná na začátky Sekvencová.

Konečně se jim začalo dařit. Měli sestavených několik spolehlivých chovných triád, po jednom kohoutovi a dvou slepicích. „Jenže vstup do Evropské unie s sebou přinesl spoustu překážek a problémů. Například ze sedmnácti porážkových míst v republice zůstala dvě. Museli jsme plnit nepřehledné množství příkazů. Nic proti předpisům, ty se musí respektovat,“ říká chovatelka.

Protože je podle ní předpisů příliš, museli by manželé zaměstnat další lidi, aby je neporušili. „A tím by se zase zvýšily náklady. Dnes cena osmdesáti až stokilového porážkového samce je pouhých čtyři a půl tisíce korun. S tím se nedá konkurovat pštrosímu masu, které se dováží z Afriky za pět euro,“ stěžuje si Sekvencová.

S chovem už v podstatě skončila. Poslední triádu prodá chovateli do Hodějic. Čeká se jen, až nový majitel pro ně vybuduje ubikace. Nebude se už muset denně trmácet do Opatovic nakrmit pštrosy a přivézt jim autem sto padesát litrů vody.

Přesto je jí to líto. Deset let práce přišlo vniveč. Těší se alespoň, že bude mít víc času na ostatní zvířata. „Teď už se kromě svého civilního zaměstnání budu věnovat jen své lásce, psímu hotelu. A možná budu mít víc příležitostí relaxovat s hrnečkem kafe v přízemí našeho domu, kde chováme pro radost naše opičky – tamaríny pinčí a žlutoruké,“ těší se milovnice zvířat.