Dvoudenní přehlídky se ve Slavkově zúčastní i osmnáctiletá Slavkovanka Šárka Rozsypalová. Návštěvníkům se ukáže ve francouzském stejnokroji rovnou s celou rodinou. „Drží mě to prakticky celý život. Od rodičů vím, že první s tím začal tatínek a postupně vojenskému vábení propadla celá rodina. A to nejspíš s doživotní závislostí. Prostě síla zvyku,“ směje se Šárka.

Zvyk totiž v tomhle nadmíru náročném koníčku hraje obrovskou roli. Rozsypalovi se dokonce naučili šít i vlastní kostýmy.

A to rozhodně není nic jednoduchého. Jeden kostým totiž váží od desíti do patnácti kilogramů. „Maminka žádná švadlena není, to musím podotknout. Takže vyrobení kompletní uniformy i s výbavou jí trvá v průměru měsíc, přičemž rychlost práce jde ruku v ruce se zručností. Ale výsledek se bez debat vyrovná i historickým kouskům a určitě za to stojí. Cena kostýmu se pak odhaduje až k částce pětatřiceti tisíc korun. A hlavně není nad to být ve vlastním,“ zdvihá varovně prst.

Šití kostýmu však nebylo jediné, na co si rodina musela zvyknout. „Když jedeme v uniformách do jiné lokality, musíme počítat s tím, že ubytovaní v pěti hvězdičkovém hotelu asi nebudeme. Většinou spíme ve stanech, a jestli se vyspíme v suchu a teple pak závisí pouze na počasí. Musí to být, ale není to pro každého,“ podotýká dívka.

O tom svědčí i fakt, že je v ukázkách boje nezbytná dávka opatrnosti. Mezi výbavu tak patří třeba důležité špunty do uší. Vyloučit nemůže ani občasné nehody. „Ne každý si umí dobře představit nebezpečí, které se v našem koníčku skrývá. Stačí špatně vyčištěné dělo, tlaková vlna a pak vidíte už jen chybějící prsty,“ povzdychne si.

Šárce, která plní roli řadového vojáka, se ale větší úrazy vyhýbají. „Mezi moje největší zranění se maximálně řadí modřiny a škrábance. Díky tomu, že v ukázkách používáme jen střelný prach, jsou všichni vojáci v bezpečí a nemusím tak mít pocit popravčího,“ usmívá se.

Navzdory všem současným oslavám si nicméně uvědomuje, že každá válka za sebou nechává vybrakované vesnice a pustá města, a tahle rozhodně nebyla výjimkou. „Kdo se tomu věnuje, tak musí znát i historii. Rozhodně se jí nebráním. Dokonce jsem teď byla s rodiči na Waterloo v Belgii, což se s naší akustikou a prostředím bitev nedá srovnat,“ uvědomuje si rozličnou atmosféru jednotlivých vystoupení.

Líto je jí hlavně klesajícího zájmu o rekonstrukce bitev. „To je také jediná věc, která mě mrzí. Klesající úroveň a účast vojáků, především pak těch mladších ročníků. V každém případě pro mě Napoleonika znamená kromě zábavy a přátelství se zajímavými lidmi nedílnou součást mého života. A za to jsem ráda,“ uzavírá Šárka.

VERONIKA GECOVÁ