Donedávna však sama ještě pracovala v pěstebním hájku. „Celý rok jsme sadili, ožínali, natírali, pálili, vysekávali stromky,“ popisuje náročnou práci Zálešáková, která nedávno vyměnila lesní zákoutí za bučovická jatka.
Ačkoliv na samotě strávila polovinu života, říká, že rozhodně není samotářský typ. „Než jsme přišli sem, bydleli jsme v dědině v bytovce. Spousta lidí říká, že je jejich snem bydlet na hájence, ale že se bojí. Já zase říkám, že není čeho. Když budu bydlet v Brně v paneláku a vyjdu na chodbu, zrovna tak mě může někdo přepadnout, jako když vyjdu ven tady. A co se týká divočáků, jsme zkrátka v jejich rajónu,“ srovnává Zálešáková, která se navíc spoléhá na svého hlídacího psa.
Podle ní má všechno svá pro a proti. „Člověk tu nemá problémy třeba se sousedy. Ale pokud bychom se chtěli handrkovat, tak můžeme, i když jsme třeba jen dva. To už záleží na lidech,“ říká Zálešáková.
Na druhou stranu podotýká, že život odloučený od civilizace není pro každého. „Musíme například jiným stylem nakupovat. Člověk si nemůže doma vzpomenout, že zapomněl koupit mléko, a spěchat zpátky do obchodu,“ směje se obyvatelka samoty.
Ani její tři děti to neměly s cestováním do školy zrovna jednoduché. „Musely chodit pěšky do Klobouček na autobus. A potom až nahoru ke škole v Bučovicích. Auto je potřeba. To není rozhýčkanost, ale nutnost,“ upozorňuje.
Ačkoliv dům její rodině ještě stále nepatří, jejich představy o budoucnosti jsou s ním spjaté. „Chceme tady zůstat napořád. Po nás by tady totiž rád žil syn. Už dva roky jednáme s nájemcem o koupi domu, ale ještě se to nepodařilo,“ prozrazuje.
Tak, jako se z hnízda rozprchly děti, tak se i celé hospodářství zúžilo jen na psa, andulky, slepice a králíky. „Měli jsme ještě koně, krávu, ovce. Jenomže děcka už nejsou doma a když chodíme s manželem do práce, tak nemůžeme vše stíhat. Koně jsme měli tažné na práci. Ale když potom skončil v lese, museli jsme jprodat,“ vzpomíná žena.
