Vyškovský rodák Andrej „Anry" Lukáč se představuje v pravidelném seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Kdy vás začalo zajímat focení?

Fotím asi od svých třinácti let, kdy jsem se přihlásil do fotokroužku v Domě dětí a mládeže ve Vyškově. Základy mě učil známý kameraman Pavel Otevřel a Radek Navrátil.

Co fotíte nejraději?

Především je to sport, reportáže a dokument, ale i ateliérová a produktová fotografie. Věnuji se také neobvyklé fotografické disciplíně, kterou je pinhole focení dírkovou komorou.

V čem spočívá?

Základem je krabička od sirek nebo starý fotoaparát, ze kterého se vyjme objektiv. Díra se nahradí plíškem s malou dírkou, která má přibližně čtrnáct až dvacet setin milimetru. Obraz se pak promítá na negativ. Díky malé dírce na něj proniká nepatrné množství světla, a expozice tak jsou velmi dlouhé. Trvají od desítek vteřin až po minuty. Dokonce mi některé zabraly i hodinu.

Jak jste se k ní dostal?

Tím, že fotím, se setkávám se spoustou přátel fotografů, a mezi nimi jsou i lidé, kteří se pinholí zabývají. Když jsem to viděl poprvé, velmi mě zaujala atmosféra jisté čisté neostrosti, která vznikne. Rozhodl jsem se to tedy vyzkoušet. První projekt dopadl hrozně, protože jsem udělal moc velkou díru.

Co se na pinholi hodí? Podle čeho vybíráte, co budete snímat?

Musí v tom být zajímavost, objekt a myšlenka, aby nezvítězila pouze forma nad obsahem. Pinhole prohloubí a umocní efekt, ale nápad musí mít především obsah. Objektem může být v podstatě cokoliv. Ale člověk si to musí trochu promyslet, protože pohybující se objekty jsou rozmazané, můžou vypadat i jako duchové, nebo se neukázat vůbec. Třeba krmítko s ptáky jsem fotil pětadvacet minut. Nakonec vyšel snímek s krásným krmítkem, ale ptáček se nezobrazil ani jeden.

Takže sám nevíte, co nakonec vznikne.

Někdy tuším a někdy je to příjemné překvapení. Třeba jsem fotil sedící kočku, která pohybovala hlavou a na snímku se zobrazilo její tělo a dvě pseudohlavy.

Kromě pinhole fotíte i sport. Z jakých oblastí?

Ragby, atletiku, plavání, cyklistiku, kulečník.

Ve Vyškově jste mezi veřejností známý, těší vás to?

To je myslím docela přehnané. Vyškov je malé město a žiji v něm od narození, takže mě lidé znají. Ale je pravda, že se angažuji v kulturním, sportovním i veřejném dění. Velice úzce spolupracuji s Knihovnou Karla Dvořáčka, pro kterou dokumentuji a fotím různé akce, výstavy, představení, besedy. Právě letos pomáhám organizovat sérii výstav fotografií s názvem Fotografie knihovně, knihovna fotografii. Spolupracuji i s městem a kulturním střediskem, pro které fotím dost různých akcí. Pokud se setkávám s dobrými a příjemnými lidmi, těší mne to vždy.

Kde všude lidé mohli vaše fotografie vidět?

Mám za sebou několik společných výstav s fotoklubem Orion, jehož jsem členem. Moje snímky byly k vidění například na výstavě Dřevo, kámen, kov nebo Stromy II. Vystavoval jsem také s Jiřím Polákem a Václavem Horákem velké tisky fotografií. Samostatně pak v Knihovně Karla Dvořáčka na téma To je ragby. A letos v září velké tisky pinholí společně se Zdeňkou a Bárou Adlerovými, které jsem do pinholení zasvětil.

Živíte se fotografováním?

Pracuji jako kontrolor jakosti. Mám i živnostenský list na fotografickou činnost, ale tu vykonávám jako vedlejší zaměstnání.

Máte kromě focení ještě nějaké další záliby?

Když mám volno a nefotím, relaxuji, sportuji, jdu za kulturou. Někdy jen tak lenoším s knížkou v posteli, čtení mě baví strašně moc, nebo u počítače. Rád zajdu s přáteli na pivko a pokec. Také navštěvuji různá divadelní představení a koncerty. Mám rád Divadlo MaléHry z Brna, které do Vyškova pravidelně jezdí. Taky miluji Divadlo Járy Cimrmana, to si nenechám nikdy ujít.

Prý běháte i půlmaraton.

Loni v září jsem po delší nemoci vypadl z kondice a dost přibral. Proto jsem se pustil do rychlé chůze. Postupně jsem přidával běh, až jsem zvládl celých deset kilometrů. Začal jsem běhat s kamarádem Liborem Čtvrtníčkem a postupně přidával na rychlosti i vzdálenostech. Za dva měsíce jsem si odběhl první půlmaraton z Nových Sadů do Vyškova. Z kopce, ale přece, a bez zastavení. (smích)

A jiné sporty? Závodíte?

V současné době aktivně jezdím pouze na horském kole a běhám. Na horském kole jsem odjezdil docela dost maratonů, třeba ten v Jedovnicích, Holešově nebo Josefově Dole v Jizerských horách. Teď už jen rekreačně, ale nešetřím se. Závodím už jen v běhu na delší tratě půlmaraton a víc.

Co pokládáte za svůj největší životní úspěch? Týká se vašich koníčků?

S přáteli Jenjou a Dášou Švecovými jsme ve Vyškově uspořádali patnáct velkých fotosrazů, kterých se účastnila spousta kvalitních a dobrých fotografů z Česka, Slovenska a zahraničí. Nejvíc jich bylo na jednom setkání šestadevadesát. Není to asi největší životní úspěch, ale jsem na tento počin opravdu hrdý. A v listopadu jsem oslavil své padesáté narozeniny a k nim jsem si v Ostravě jako dárek odběhl svůj první oficiální maraton za tři a tři čtvrtě hodiny. To si myslím, že je můj velký úspěch po roce běhání.

Ve Vyškově žijete od narození, uvažoval jste někdy nad tím, že byste ho opustil?

Několikrát. Nejdřív za komunistů, chtěl jsem odejít někam za hranice. Odešli mí přátelé, ale já nedostal vízum, protože můj otec byl voják. Do jiné země jsem chtěl alespoň na chvíli odcestovat i po listopadu, ale protože bydlím sám a musím se starat o byt a zvířata, pokaždé jsem to zavrhl.

Co je vaším životním snem?

Budu rád, když mi vydrží zdraví, to je nejdůležitější. Co běhám, nebyl jsem ani na moment nemocný. Rád bych se zúčastnil některých velkých zahraničních maratonů, třeba v Chicagu, Berlíně, Košicích. Chtěl bych si zaběhnout i maraton okolo švýcarského Matterhornu v Zermattu. Ta hora mě fascinuje. Člověk by potřeboval ale nějaké sponzory. (smích) Jak jsem už říkal, rád cestuji a mým velkým snem je navštívit Japonsko.