Vítá mě pečovatelka Kateřina Andrlová a vede mě za třemi babičkami, které sedí na gauči a na křeslech kolem stolků s občerstvením. Z magnetofonu zní dechovka.

Jedna stařenka mi ukazuje svoje fotky z mládí. „Toto byl můj domek v Havlíčkově ulici. Když mi zemřel manžel, přistěhovali se ke mně rodiče. Tady je moje svatební fotka a tady je, jak se ženil bratranec,“ svěřuje se Františka Boudová. Teď bydlí v přilehlém domě s pečovatelskou službou a přes den chodí do Centra denních služeb.

O tom mi vypráví mladá pečovatelka Kateřina Andrlová. „Službu poskytujeme seniorům a také zdravotně postiženým, kteří nejsou schopni být sami doma, třeba když jde rodina do práce. Do Centra denních služeb si lidé chodí povykládat. Udělá se kafe, čaj, co kdo chce,“ vysvětluje Andrlová.

Služba je každému šitá přesně na míru. „S uživateli sepisujeme individuální plány, jak si rodina a oni sami přejí službu využívat. V kolik hodin přijdou, zda chtějí nebo nechtějí oběd. A každý má navíc jiné zájmy. Někdo třeba rád maluje. Paní Kašparová moc ráda luští křížovky. Paní Boudová zas ráda maluje a zpívá. Takže i podle toho pro ně vymýšlíme program,“ řekla Andrlová.

Každou středu se koná program s pejsky, takzvaná canisterapie. „Většinou dojde paní, která má s sebou dva menší pejsky. S těmi se babičky uvítají. Paní dá každé z nich granulku pro psy. Pak házejí třeba míček, češou je, hladí,“ vysvětluje Andrlová.

Pejskové jsou vycvičení. „Poslouchají. Lehni, sedni, všechno zvládají,“ doplňuje jedna z babiček.

Centrum denních služeb v Polní ulici 1444 provozuje Oblastní charita Hodonín. Služba stojí padesát korun za hodinu. Je otevřena pro ženy i muže. Zatím ji využívá osm babiček, ale už mají i prvního zájemce. Kapacita střediska je patnáct lidí.

Až nebudu zvládat, půjdu do penzionu

Program je v Centru denních služeb přichystaný i teď. Jdou se vyrábět kytičky ze špejlí a z papíru. „Děvčata, přesuneme se ke stolu,“ říká Andrlová a pomáhá jim přejít do druhé poloviny místnosti, ke stolu s igelitovými ubrusy. Na něm je již přichystané vše potřebné. Dvě z babiček dostanou za úkol obtahovat list a hvězdičku na barevný papír. Dám se do řeči s Marií Kašparovou, které za rok bude osmdesát roků.

Vzpomíná na mládí. „Jsem přímo z Lužnice. Tam to bylo chudobné, ale krásné. Jako je dětství. Vždy v noci na leccos vzpomínám. Teď se mi zdálo o německých hymnách,“ říká a recituje kousky veršů.

Teď Kašparová bydlí ve Slavkově u syna. „Jeho manželka dělá ve vojenské nemocnici v Brně. Mám tam zamluvený penzion, až nebudu moct chodit. Byla jsem se tam podívat, nikdy bych tam nechtěla jít. Zatím si dost vystačím sama, i nehty na nohou si stříhám sama, ale často se střihnu. U syna mám ujednáno, že si můžu dělat, co chci, ale snažím se obejít bez jejich pomoci, abych jim nepřidělávala žádnou práci,“ vysvětluje Kašparová. Vypadá docela svěže a vitálně.

Jen na některé části svého života si vzpomíná hůř. „Těžko vám řeknu, kde jsem pracovala. Pamatuji si, že jsem dělala u Bati, ale kde to bylo? Ve Zlíně ne, bylo to menší. Kde jsem to pracovala? Manžela si pamatuji, že mi brzy umřel na rakovinu,“ vzpomíná Kašparová. Nakonec dochází k závěru, že pracovala v Sezimově Ústí. Tam potkala svého manžela, který dělal výrobního náměstka.

Něco se dozvím také o životě třetí babičky, Mileny Hofírkové. „Jsem z Brna. Pracovala jsem jako přadlena. Potom jsem se přestěhovala sem do penzionu,“ vypráví mi Hofírková, které se z programu Centra denních služeb nejvíce líbí vycházky.

Babičky dál vyrábějí za pomoci ošetřovatelky kytičky a já se pomalu loučím. Autobus do Vyškova už naštěstí zpoždění téměř nemá. A když nad svojí návštěvou zpětně přemýšlím, musím uznat, že program střediska je docela pestrý. Rozhodně se senioři v Centru denních služeb nenudí.