Disciplín je několik. V první části musí absolvovat rozborku a sborku pily. Jednoduše to znamená, že musí sundat kryt, shodit lištu s řetězem, otočit a zase vše nasadit. Následuje řez se zápichem. „Na kmeni je sprejem vymezená plocha, kudy musí soutěžící řez vést a kudy má vycházet. Řeže zespodu i svrchu, odkud se musí trefit znovu na svůj řez. Pak následuje skládka a nakládka metrových polen,“ přibližuje jeden z organizátorů Stanislav Beneš.

Po pauze následuje druhá etapa. Soutěžící se ve dvojicích utkávají v uvazování kmenů za traktorem, kombinovaném řezu na šikmých kmenech a řezu na podložce. „Kolem kmene jsou obsypané piliny, aby dřevorubec neviděl, kde kmen končí a musí řezat tak, aby nezařízl do podložky. Následně přebíhají na další stanoviště, kde musí, co nejrychleji odvětvit kmen a následně ho změřit dřevorubeckým pásmem na délku i na šířku. Nakonec je štípání polena sekerou na dvě půlky,“ popisuje Beneš.

NA POKRAJ SIL
O tom, že se nejedná o nic jednoduchého, svědčí to, že se nejednomu ze statných mužů v cíli podlamují kolena a vyčerpáním těžko popadají dech. Beneš má za sebou zatím první etapu. Šancí na úspěch si ale moc nedává. „U nakládání kmenů mě chytla křeč do stehna. Jestli se mi to stane i na dráze, tak to nedokončím,“ je si vědomý.

Věří ale loňskému vítězi soutěže, Jaroslavu Štelcovi z Rychtářova. Ani letos strach z konkurence příliš nemá. „Na druhou stranu jsou zde i tací, kteří se účastní mistrovství republiky. Podle mě jde ale hlavně o atmosféru, o to, že se sejdeme s kamarády,“ říká Štelc.

Sám už si mistrovství republiky vyzkoušel také. Poprvé byl na něm loni a chystá se i letos. Před několika dny se zúčastnil i mistrovství Slovenské republiky, kde získal sedmé místo. „Soutěžím za Vojenské lesy a statky, divizi Plumlov, kde jsem zaměstnaný. Je to výhodné, protože se mi mimo jiné starají o tréninkovou plochu, já tomu obětuji jen velké množství času. Ale trénink se vyplácí,“ je spokojený Štelc, který jako dřevorubec pracuje už třináct let.

V publiku už má své fanoušky. Věří mu třeba Jiří Pliska, který přijel z Krásenska. „Přišel jsem podpořit kamarády, kteří tento sport dělají a pracují se mnou v lese. Nejvíc fandím Jardovi Štelcovi,“ říká. On sám si ještě odvahu na to, aby se do soutěže zapojil, nenašel. „Musím ještě potrénovat a myslím, že příští rok bych se zúčastnit mohl,“ odhaduje Pliska.

DŮLEŽITÁ PŘÍPRAVA
Zapojit se dnes poprvé odhodlal Jiří Havelka z Prostějova. Má za sebou rozborku, přeřezávání kmene a nakládaní metrů. „Čekal jsem, že to bude přesně takové, jaké to bylo, tedy náročně,“ směje se.

Před druhou etapou se trochu obává přesekávání kmene. „Jsou věci, které jsem si měl vyzkoušet předem, to jsem podcenil. Jsem také zvědavý, jak dopadnu na řezání na podložce,“ přemýšlí Havelka, který je, jak jinak, také dřevorubec. Právě štípání polena se pro některé z mužů ukazuje jako nejnáročnější úkol. Každý však bojuje až do konce.

Naopak disciplína, kterou nikdy neměl rád Štelc, je jiná. Jedná se o kombinovaný řez, kde jde jedna kláda pod určitým úhlem dolů a druhá nahoru. „Najednou se mi v ní ale začalo dařit, a tak už se mi vlastně i líbí,“ usmívá se Štelc.

Velmi si cení toho, že se v Ruprechtově závody konají. „Nikdo si neumí představit, kolik práce a času to stojí. Sehnat dřevo, osoustružit, připravit podmínky a materiál. Navíc nejde jen o soutěž samotnou, ale i představení dřevorubectví veřejnosti. Někteří lidé ani neví, jak práce v lese vypadá. Je dobře, že přijdou, myslím, že je to i pobaví. Někdo má slabší, někdo silnější pilu, rozhodně je tady toho k vidění dost,“ je přesvědčený.

Jak dodává, dřevorubectví je velice nebezpečná práce. „Naštěstí, a musím to zaklepat, jsem ještě neměl žádný vážný úraz. Maximálně člověk zakopne a spadne na pařez nebo mu poleno přisedne nohu. Jsou ale kluci, kteří takové štěstí neměli. Práce v lese je každodenně na sto procent nebezpečná,“ uzavírá Štelc. V tu chvíli ještě ani on sám netuší, že letošní ročník Ruprechtovské pilky opět vyhraje.