Když se účastníci seskupí se svými koňmi do jedné řady, nápadně působí jejich nesourodost. Někteří vypadají, jako by si odskočili z ruského štábu v bitvě u Slavkova, zatímco jiní připomínají kavaleristy z americké občanské války. Mnozí mají klasičtější jezdecký oblek a jiní barevné kostýmy. Spojuje je však jeden cíl – zahájení dvanácté Hubertovi jízdy. Nebyla ale dvanáctá už loni? „Třináctka je nešťastné číslo, takže se mu při naší akci vyhýbáme. Ve skutečnosti je tohle asi čtrnáctý ročník, ale oficiálně mu říkáme dvanáctý,“ vysvětluje Ivan Vystrčil. Je spolumajitel stájí v Němčanech, a běžně vystupuje na podobných akcích jako koordinátor.

Moderátorka akce Silvie Kaprálová přitom vypráví o tom, proč je jízda právě v zámeckém parku. „Koně mají k našemu zámku důležitý vztah. Nezapomínejme, že v bitvě u Slavkova bylo nasazeno padesát tisíc koní a čtyři tisíce jich tu zahynuli,“ zdůrazňuje. Není to přitom jediný příklad vztahu koní k zámku. „Byl tu také ustájený legendární kůň Železník, který vyhrál čtyřikrát Velkou pardubickou,“ podotýká. Osvětluje tradici honů na lišky na svatého Huberta. Skutečné lišky se však obecenstvo nedočká. Jedna z jezdkyní ji však zastoupí a je proto dekorováno liščím ohonem. Jednotliví jezdci i koně se představují. Z koní nejvíce vyčnívá Monty, který připomíná vedle svých druhů spíše poníka. Mezi koňskými jmény se objevuje Chartum, ale třeba i Lentilka.

Než je událost oficiálně zahájena, tradičně dostanou jezdci požehnání. Tentokrát se o něj stará slavkovský děkan Milan Vavro. „Bůh usiluje o spasení nás všech,“ prohlašuje kněz než obejde se svěcenou vodou všechny koně i jezdce. Teprve poté přistupují k přípitku se svatomartinským vínem. Sklenici dostane každý z účastníků. „Ať se nám to dneska vydaří,“ připíjí Vystrčil před tím než se koně odpočinou na asi hodinové přestávce před zahájením hlavního programu.

Pro jezdce připravili pořadatelé čtyři disciplíny. V první musejí soutěžící přemístit praporek a napíchnout za jízdy dva kroužky na tyč. Někteří koně se vzpouzejí, ale každý z jezdců se alespoň pokusí. Dále se pozornost obecenstva přesouvá k místu, které hasičský vůz pokryl pěnou. Účastníci musejí tento prostor přeběhnout se svými koňmi, což není snadné, ale zvládají to všichni. "Jezdci nechali v pěně schované překvapení, kdo ho najde, ten si ho může nechat," sděluje moderátorka. Záhy se do pěny vrhají mladí chlapci a usilovně se jí prohrabávají, aby záhy jeden z nich vítězoslavně zvedl nad hlavu plyšového koníka.

Další disciplína je o poznání náročnější. Týká se skoků přes překážku. Objevují se přitom další a další jezdci, kteří je musejí alespoň jednou opakovat. Trochu tragikomicky vypadá počínání Montiho, který má s ohledem na své malé proporce velké problémy. Každé kolo přitom pořadatelé přidávají deset centimetrů. Když se dostávají ke stovce, zbývá soutěžících jen pět. O sto dvacet centimetrů si to rozdávají poslední dva. Zuzana Vystrčilová tu překonává Alenu Kovářovou a pro pobavení publika skočí i deset centimetrů navíc. Kolem kašny pak projíždá čestné kolo. 

Začíná zlatý hřeb programu v podobě honu na lišku. Není tu však skutečná liška. „Spočívá to v tom, že jezdci se otočí zády. Liška se schová v křoví a poté se na můj signál jezdci vydávají na hon,“ informuje Vystrčil. Princip vítězství je přitom prostý. „Ten, kdo první chytí liščí ohon, je vítězem,“ zdůrazňuje. To nemůže být snadné. „Mohou rozhodovat jejich dovednosti, ale i štěstí,“ prozrazuje Vystrčil.

Poté, co se liška v podobě Zuzany Vystrčilové vydává na útěk do méně viditelných částí parku, přichází povel k začátku hodnu. To, co mohou návštěvníci vidět, je možné označit jako organizovaný chaos. V dálce není možné odhadnout, kdo má nejblíže k vítězství. Jeden z jezdců navíc padá z koně a přivádí tak perné chvilky nejen pořadatelům, kteří se snaží koně zkrotit, ale především divákům. „Zplašil se tu kůň! Ustupte!“ volá Kaprálová. Koně se mezitím snaží krotit. „To je nám platné. Skvělá rada,“ poznamenává muž sedící na okraji kašny, který ustupovat skutečně nemá kam. S liščím ohonem si pro triumf nakonec cválá kůň Barny, který veze dívku z Nizozemska.

Diváci nakonec oceňují výkony účastníků hlasitým potleskem. Jsou mezi nimi i tací, co moc dobře vědí, jak to mají obtížné. „Sama jsem se zúčastnila před dvěma lety na kobylce,“ sděluje například Romana Polášková z Bohdalic. Přiznává, že nestihla začátek, ale nestěžuje si. „Akce byla vydařená, viděla jsem tu spoustu krásných koní i jezdců. Bylo příjemné sluneční počasí, takže není co vytknout,“ zdůrazňuje žena. Sama přitom soucítí s jezdci, když se snažili překonat pěnovou překážku. „Ta disciplína není pro koně lehká, to vím z vlastní zkušenosti. Nakonec to však všichni krásně zvládli,“ oceňuje to Polášková. Souhlasí i jedna z účastnic Zuzana Vystrčilová. „Já jsem spokojená. Byla to moc příjemná akce s dobrou atmosférou, takže to byl krásně prožitý čas,“ pochvaluje si akci jezdkyně.

Zatím někdo ještě využívá chvíle k tomu, aby pohovořil s jezdci nebo se fotil s koňmi, ale většina postupně opouští areál zámku. Šanci znovu obdivovat dovednosti koní a jezdců na Hubertově jízdě budou mít v malebném prostředí Slavkovského zámku i příští rok.