Jeho prvotina vznikala postupně každý školní den po celý školní rok 2013/2014. Navíc doslova na koleni. „Při cestě domů z Brna vlakem jsem si zapisoval, co se ten den stalo. Lidé tak v knize najdou na 196 příběhů. Všechny mají reálný základ, pod jmény se ale nikdo nenajde," usmívá se dvaatřicetiletý autor s tím, že kromě humoru poukazuje i na to, jak zkostnatělé školství je. „Je nemocné a musí se léčit," upozorňuje Mach.

Vše je prý ale psané veselou notou. Třeba příběh Bačkůrky s sebou. „Měl jsem dozor a všiml si studentky v kozačkách skoro po kolena. Řekl jsem jí, ať se jde přezout. Ona na to, že to jsou její přezůvky. Nevěřil jsem a chtěl jsem tedy vidět její boty. Za chvíli se vrátila s kozačkami ještě vyššími," směje se.

Psát každý den s sebou ale nese i určité riziko. Že se zrovna nic nestane. „To, že bych si sedl do vlaku a zjistil, že nemám moc o čem psát, se stalo asi čtyřikrát. Byl jsem na velké střední škole v Brně, učil jsem spoustu tříd i s třiatřiceti studenty. Na události byly bohaté i porady. Nebo jsem něco slyšel na chodbě. Spíš to bylo tak, že za den jsem měl víc příběhů," vysvětluje.

Sám učí už osm let. „Říkal jsem si, že by pod pokličku měla nahlédnout i veřejnost. Má o nás představy, že jsme flákači a nic neděláme. Proto jsem asi před třemi lety začal zážitky zveřejňovat na sociální síti. Psát každý den hodinu není jednoduché. Vždy mi to vydrželo tak tři týdny a pak jsem toho nechal," popisuje. Když začal loni, rozhodl se vytrvat. „Najednou byl prosinec, měl jsem hodně čtenářů, tak jsem zkusil oslovit nakladatelství," vzpomíná.

Deník kantora leží na pultech velkých knihkupectví asi dva týdny. „Dostupný je i na internetu. Ve vyškovských knihkupectvích se objeví zanedlouho. Kdo bude mít zájem, může přijít 14. listopadu do Knihovny Karla Dvořáčka na její křest. Knížka tam bude v prodeji, chybět nebude ani autogramiáda a autorské čtení," láká sportovní redaktor.