„Přiznám se, že mě to těší. Na pozici krajského ředitele je totiž nesrovnatelně větší administrativní zátěž a člověk se z kanceláře skoro nedostane," říká Marek, který se teď představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Nějakou dobu jste působil zároveň jako ředitel krajské a vyškovské pobočky, později jste převzal jen Brno. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byly to dva roky velmi intenzivní a tvrdé práce. Vyškov a Brno se srovnávat moc nedají, pohybujeme se v jiných dimenzích. V Brně je téměř devět set zaměstnanců a roční obrat je víc než deset miliard korun. Vyškov je jen jedním z dílů krajské centrály. Na druhou stranu je náplň práce samozřejmě podobná, pro nás je prioritní a zásadní plnit to, co nám ukládá zákon.

Říkáte, že se tato pracoviště nedají moc srovnávat. Můžete to aspoň zkusit?

Práce ve Vyškově je vlastně podmnožina toho, co jsem dělal v Brně. Má spoustu příjemných aspektů, setkávám se hodně s podnikateli, s lidmi, kteří potřebují pomoc. Jsem člověk hodně zaměřený na práci v terénu, takže ty podnikatele často sám vyhledávám. Nerad bych byl pouze zavřený v kanceláři. A přesně tak jsem na tom byl v Brně. Denně jsem otevíral stovky e-mailů, spoustu věcí jsem musel fyzicky podepisovat, spoustu věcí řešit elektronicky. Zátěž po administrativní stránce byla nesrovnatelně vyšší než tady ve Vyškově. Takže je pro mě po téhle stránce docela úleva, že jsem zpátky tady.

Zažil jste v Brně nebo i ve Vyškově situaci, kdy byste se, jak se říká, zapotil?

To ano. Například když jsem se setkal s některými brněnskými uchazeči o zaměstnání, kteří už jsou trochu jiná liga. Po začátku sociální reformy v některých případech hrozilo, že někoho fyzicky napadnou. To jsem musel řešit poměrně rázně, jenže samozřejmě nemůžete člověka jen tak chytit a vyhodit ze dveří.

Co se dá v takovém případě dělat?

Přišli třeba lidé, kteří byli přesvědčení, že když začnou na sekretariátu dělat nepořádek a řvát, že okamžitě potřebují peníze, že si je na místě vydupou, aby od nich byl klid. Přesto se mi povedlo to s nimi dořešit, a to i s těmi velmi nepřizpůsobivými. Sedl jsem si s nimi, nabídl jim kávu, což je překvapilo, a nakonec se problém podařilo zvládnout.

Měl jste podobný zážitek i ve Vyškově?

To ano, ale rozhodně ne v takové intenzitě. Tady mě spíš občas zamrazí v situaci, kdy vím, že nastává nějaký velký problém u zaměstnavatele a je potřeba ho řešit. Zatím se to vždy zaplaťpánbůh podařilo zvládnout. Nicméně v posledních dnech mě skutečně trošku obchází strašidlo problému ve Slavkově u Brna, konkrétně firmy Lohmann&Rauscher. To teď považuji za velmi citlivé téma. Osobně si té firmy velmi vážím, jsem s nimi v dlouholetém kontaktu a až dosud se chovala naprosto excelentně, tak doufám, že ten perfektní stav vydrží.

Situací, kdy se ve velkém propouštělo, jste zřejmě zažil dost…

Bohužel. Například v době, kdy se rušila univerzita obrany, to byl skutečně šok. Najednou jsme měli na stole oznámení o hromadném propouštění a ta čísla nebyla ve stovkách, ale v tisících. Podařilo se to sice svým způsobem eliminovat, protože armáda část lidí dokázala převzít, ale přesto to mělo na Vyškov docela zásadní dopady. Podobná situace byla v Bučovicích.

Vyškovsko díky své dlouhé praxi znáte dobře. Region si dlouhodobě udržuje jednu z nejnižších nezaměstnaností v kraji, čemu to přičítáte?

Kdybych náš okres rozdělil na tři mikroregiony, tak je na tom nejlépe Slavkovsko, na průměru se drží Vyškovsko a nad průměrem se dlouhodobě pohybuje Bučovicko. Rozdíly mezi Vyškovskem a Bučovickem se však pomalu stírají a situace se zlepšuje. Jeden z nejvýznamnějších faktorů, proč je na tom okres relativně dobře, bylo velmi moudré rozhodnutí vyškovských radních ze začátku devadesátých let vytvořit tu průmyslovou zónu. Na tu pak navázaly další a s nimi rostla zaměstnanost.

A co další mikroregiony?

Slavkovsko má přirozenou dopravní dostupnost a je zajímavé pro investory, to na tom bylo dobře odjakživa. Bučovicko je specifická záležitost. Základní problém tkví v tom, že na rozdíl od Vyškova tu žádná průmyslová zóna není. Před časem se například v Brankovicích povedlo obci za naší podpory vytvořit takovou zónu, a to i přesto, že spousta lidí si klepala na čelo. Dnes je tam švýcarská firma, která zaměstnává dvě stě lidí, a kdyby nebylo hospodářské recese, myslím, že by jich zaměstnávala dvojnásobek. V Bučovicích se o průmyslové zóně mnohokrát jednalo, ale bohužel jsme došli k tomu, že by byl nutný obchvat města a ve výsledku by se náklady vyšplhaly na miliardy korun.

Úzké vztahy s firmami v regionu jsou asi nutností, že?

Určitě. Když se tu objevila firma SMC, já jsem jednal s jejich rakouským vedením. Vystřídali se tu Japonci, Němci, Američané. Nesuplujeme tu nějakou agenturu pro podporu podnikání, ale snažíme se mít palec na tom, co se tady děje. S vší úctou k starostům a starostkám, řada z nich má spíš krátkodobější zájmy, kdežto úřad práce musí pracovat kontinuálně. Nicméně s obcemi máme vztahy velmi dobré a myslím, že se spolupráci povedlo úspěšně nastavit.

Využil jste vy sám někdy úřad práce?

Ne, nikdy jsem na něm evidovaný nebyl. Při všech změnách se mi podařilo dojít k nějakému řešení. Ale kdybych se dostal do těžké životní situace, tak bych se služeb úřadu práce rozhodně využít nebál. Jsme tu od toho, abychom lidem dokázali pomoct. Ale teď řeknu něco, co bude možná znít drsně, ale je to pravda. My tu nejsme od toho, abychom práci lidem našli. Jsme tu proto, abychom ji pomohli najít, a to je rozdíl. Člověk musí být sám aktivní. My mu pomůžeme, zrekvalifikujeme ho, pokusíme se mu to místo vyhledat. Když k tomu ale bude přistupovat stylem „pracáku, tady mě máš, tak něco dělej", tak také může zůstat v evidenci na velmi dlouhou dobu.

Stává se vám někdy, že se na vás osobně obracejí známí a žádají o pomoc při hledání práce?

Stává se to, a je to naprosto přirozené. Když mě někdo potká a hledá u mě pomoc, tak se snažím něco udělat. Třeba když mi řekne, že známá má oba syny nezaměstnané a bojí se za mnou přijít, tak se podívám, jestli se náhodou něco nezanedbalo, co jsme jim nabídli a jak se s nimi pracovalo. Ale samozřejmě to nikdy nedělám tak, abych někoho protežoval na úkor někoho jiného. Znám kolegy, kteří přestali jezdit na srazy spolužáků, protože dřív nebo později to skončí vždy tak, že se s nimi baví o nezaměstnanosti jejich dětí nebo vnoučat. Já na ty srazy chodím, i když ty dotazy taky občas dostávám, ale považuji to za přirozené a lidské.