Spisovatelka Říhová: Když mám v srdci téma, musím ho zpracovat

Dopsala jste knihu o slavné operní pěvkyni Karoline von Gomperz-Bettelheim, která žila také na habrovanském zámku. Co chystáte pro čtenáře dál?
Nyní mě pohltily staré hanácké pověsti, hlavně ta o Ječmínkovi. Mladá generace už je v podstatě vůbec nezná. Nechci, aby upadly v zapomnění. Snažím se teď kontaktovat různé hanácké spolky, dělám zkrátka přípravné práce.

S vydáváním pověstí už ostatně máte zkušenosti, souborem povídek z podhůří Drahanské vrchoviny je vaše prvotina Liliová hora. Bylo ji obtížné napsat?
Popravdě ani moc ne. Pověsti z Lulče, Nemojan, Habrovan a Olšan jsem totiž sbírala už v době své pedagogické činnosti, takže jsem měla podklady z valné části přichystané. Řadu pověstí jsem sama vyslechla od pamětníků, další jsem měla od habrovanské rodačky, vynikající učitelky Marie Bujárkové. Ta mi moc pomohla. Region jsem znala, v Lulči jsem měla babičku a dědečka. V dětství jsem tam bývala častěji než doma. S Liliovou horou jsem měla vlastně nejméně práce.

Co vás přimělo k tomu sepsat právě pověsti?
Chtěla jsem je prostě uchovat. Komunistický režim jim moc nepřál. Pověsti nikde nebyly sepsané, jenom v mysli pamětníků, a ti pomalu odcházejí.

Další vaše knihy se už nerodily tak snadno jako Liliová hora?
Ne. Osud s pečetí rudých vlasů věnovaný majiteli ivanovického zámku Přepyskému vyžadoval víc hledání v archivech. Podařilo se přitom rozptýlit některé mýty. Tak třeba v Ivanovicích se tradovalo, že manželkou barona Přepyského byla nějaké cikánka, ve skutečnosti si vzal šlechtičnu, Charlottu z Moravce. Také práce o operní pěvkyni Gomperzové byla náročnější.

Kde berete náměty, jak se vlastně rozhodujete pro určité téma?
Popravdě nápady přichází jakoby samy od sebe. Něco mě pak doslova nutí na tématu pracovat. Mám ho prostě v srdci.

Která postava z vašich knih je vaše nejoblíbenější?
Nejbližší je mi vždycky ta, o níž zrovna píšu.

Sbírala jste pověsti z různých částí Vyškovska, mají i lidé z tak malého okresu rozdílnou mentalitu?
Lidé z Ivanovic, Vyškova, okolí Lulče už žijí vyloženě moderním způsobem života a moc se od sebe neliší. Jinak tomu je, nebo aspoň bývalo, na Drahanské vrchovině. Měla jsem babičku v Rychtářově, moc ráda jsem tam za ní jezdila. Tamní lidé se vyznačovali tím, že žili dost pospolitě a hlavně strašně lpěli na rodné hroudě. Snad k tomu přispělo i to, že je nacisté za války vystěhovali kvůli rozšiřování vojenského prostoru. I když si už vybudovali existence jinde, vše tam nechali a vrátili se po válce do zničených domovů a začínali znovu od nuly.

Vyplatí se dnes místním spisovatelům psát knihy?
Vůbec ne. Autor nemá v době krize z knihy vůbec nic, naopak do ní ještě vkládá svoje prostředky a úsilí, musí překonávat osobní překážky. Jenže já prostě pracovat musím, mám v sobě jakési vnitřní pnutí, které mě k tomu nutí.

Jak se liší vaše práce od děl regionálních historiků?
Historik a někdy i třeba lidový vypravěč často nemá dar fantazie. Profesionální historik pracuje vyloženě s danými fakty, kdežto spisovatel se jich nemusí tak striktně držet. Taky vědecký jazyk bývá suchý. Moje knihy se lidem dobře čtou, a proto je mají rádi. Tím samozřejmě ale nechci nijak snižovat náročnou a záslužnou práci badatelů.

Ne každý ví, že jste pracovala dlouhá léta jako učitelka, hlavně na základní škole v Habrovanech. Jak vzpomínáte na svou pedagogickou kariéru?
Moc ráda, byla to krásná léta. Odmalička jsem chtěla být učitelkou a šla si za svým snem, i když mě někteří učitelé přemlouvali, ať se věnuju filosofii. Práce mě bavila, měla jsem navíc to štěstí, že jsme s manželem byli kolegové se stejným cílem.

A ten byl jaký?
Pracovali jsme na rozvoji a využití moderních metod ve vyučování. Dosáhli jsme úspěchů, spolupracovali jsme s jinými školami, třeba ve Vrbátkách, rozhlasem, Vysokým učením technickým v Praze i s pedagogickou fakultou v Brně. Studenti u nás pracovali na svých diplomových pracích.

Jak vaše metoda vlastně v praxi vypadala?
Část dětí poslouchala program ve sluchátkách, s částí pracoval učitel individuálně. Později jsme využívali i počítače. Vše bylo založené na Komenského principu Škola hrou. Vycházeli jsme také z toho, že každé dítě je individalita a potřebuje specifický přístup. Každý nemůže vynikat ve všem, má různé vlohy. Děti byly nadšené, do školy se vyloženě těšily.

Jak se na vaši iniciativu dívaly nadřízené orgány včetně těch stranických?
Někdo nás podporoval, někomu se to naopak nelíbilo. Nenechali jsme se odradit. Pomohlo nám, že jsme dva, navzájem jsme se podporovali. Někdy jsme také zažívali absurdní situace. Vybavuju si, že v jednom rozhlasovém pořadu jsme nesměli uvést, že v synagoze v Ivanovicích byly za války schované zbraně, museli jsme místo říct, že byly ve studni. Vím moc dobře, že byly právě v synagoze, protože tatínek za války pracoval v odboji. Ale jakékoliv spojení odboje s Židy se tehdejším mocipánům nelíbilo. Pojednání pro děti o koledách řešilo až ministerstvo školství, nakonec nám ho povolilo. Dnes is už mladí lidé vůbec nedokáží představit, že kdysi nebyla svoboda slova.

Školství má zato jiné problémy, a to rozhodně ne malé. Třeba úroveň znalostí školáků je čím dál horší. V čem vidíte příčinu těchto potíží?
Neustále se mění nebo dokonce úplně chybí koncepce školství. To neprospívá ani učitelskému stavu a jeho prestiži. Kantor musí jít dětem příkladem, nesmí lhát. Jinak si ho nebudou vážit. Tím ale nechci říct, že dnes nejsou dobří učitelé. Spousta z nich je skutečně vynikajících.

Děti dnes málo čtou. Věříte, že získáte i dětské čtenáře?
Jsem optimistka. Na mých besedách mají děti o mé knížky velký zájem. Líbí se jim pověsti, tajemno a záhady. Podle mě jsou počítači už tak přesycené, že se to prostě musí změnit. A už se to mění k lepšímu, děti opravdu začínají číst.

Jaký je váš vztah k technice?
Píšu vše rukou, manžel pak rukopis přepisuje v počítači. Rozhodně nejsem ale nepřítel techniky, naopak. Když usnadňuje člověku život a práci, je to v pořádku. Ostatně ve škole jsme používali tehdy nejmodernější techniku při vyučování. Techniku ale nesmí člověk využívat samoúčelně a podléhat jí. Z toho pramení pak spousta problémů.

Souvisejí s potížemi dnešní konzumní společnosti?
Lidem moc chybí sepětí s přírodou a žijí v hrozném chvatu. Moderní věci je ženou pořád dopředu. Děti sedí od tří let před obrazovkou, neumějí pořádně mluvit a ni komunikovat s okolím. Studenti od sebe opisují a hledají věci na internetu, neučí se přemýšlet. Myslím, že máme otupené smysly a vnímání, to se projevuje i v mezilidských vztazích, neschopnosti vcítění se do druhých, do okolí. Je to špatné, ale já věřím, že se to začne měnit k lepšímu.

Přiblížíte čtenářům svou novou knihu, na níž nyní pracujete?
Bude věnovaná pověstem z Hané, které mě vždycky lákaly, protože jsem sama Hanačka jak poleno. Ústřední postavou bude Ječmínek. Chtěla bych ji pojmout trochu jinak, než tomu bývá v literatuře. Snažím se zjistit, kde tato pověst vznikla, jestli je čistou duchovní fabulací nebo má nějaký skutečný vzor, jaký měla vliv na lid, srovnat ji s jinými mytologickými postavami, jako je Radegast nebo Krakonoš. Doufám, že se bude čtenářům líbit.