Věnuje se svému sportu stejně jako spousty dalších. Ale s ostatními běžnými odvětvími se to její příliš srovnávat nedá, ať už jde o slávu či obvyklost. Její krédo: Nejkrásnější je svět z koňského hřbetu.

Jen málokdo ví, že Habrovany mají ve své obci sehranou partu, jejíž život je neodmyslitelně spjat pro mnohé s nejušlechtilejšími živočichy na světě. V tamních okrajových prostorách mají na starosti koně, které jsou z pohledu chovatelství vyhledávaní nejen po celé České republice.

A co víc, ještě méně lidí tuší, že nejde jen o chov. Už spoustu let se z Habrovan vydávají mladé slečny se svými čtyřnohými přáteli a několikačlenným týmem z pohledu běžného člověka na netradiční vytrvalostní závody.

A vedou si skvěle, vždyť sbírají cenná umístění po celé Evropě a před několika týdny v barvách České republiky absolvovali i mistrovství světa mladých jezdců. Jednou z úspěšných habrovanských jezdkyň je jednadvacetiletá Silvie Lorenzová, která směle přiblížila tento sport, jezdecký klub i svou dosavadní kariéru.


Silvie Lorenzová

Sportovní odvětví:

Koně, vyrtvalostní závody (endurance)

Klub: Jezdecký klub Habrovany

Škola/Práce: Střední škola hotelnictví a turismu, Brno

Největší úspěchy: Absolvování MS 2009 juniorů a mladých jezdců (56. místo v jednotlivcích, 8. místo v týmu ČR), MČR 2006 (3. místo), řada medailí z mezinárodních závodů

ROZHOVOR:

Kdo a kdy vás ke koňům poprvé přivedl? Čím vás okouzlili?
To je už opravdu dlouho. Všechno odstartoval můj táta, ten mi ukázal krásu koní. Bylo mi tenkrát přesně šest let. Okouzlili mě svým krásným okem, svou fantastickou elegancí, velkou rychlostí a určitě také svou oddaností. Je toho opravdu hodně, jsou skvělí.

Dá se kromě těch živých koníčků mít ještě nějaké jiné?
Teď přijde krátká odpověď. Nedá (směje se, pozn. red.). Je to opravdu hodně, co u nich strávíme, ale nic to nemění na mém vztahu k nim.

Koně tedy zaberou mnoho času. Můžete popsat svůj normální všední den?
Ráno se od ostatních lidí mého věku příliš neliší. Vstanu, vyvenčím psy a jdu do školy. Pak už je to trochu jiné. Hned po škole mám sraz buď s Peterem (Reichmann, majitel klubu – pozn. red.), který jede z práce, nebo s ostatními holkami z klubu a jedeme do Habrovan. Nemám řidičák, tak jsem závislá na ostatních. V Habrovanech se převlečeme a jdeme jezdit do lesa nebo na jízdárnu. Víkendy jsou zase jiné, jezdíme s koňmi na dostihovou písečnou dráhu v Tuřanech a tam trénujeme rychlejší tempo. Po ježdění ošetřím koně, vysprchuji, očistím je. Večeříme společně v Habrovanech a pak jedeme pryč. A potom se ještě snažím podívat i na učení.

Se studiem to tedy nebude úplně lehké. Co studujete a vychází vám vedení školy vstříc?
Studuji hotelnictví a turismus v Brně. No a vedení školy mé aktivity popravdě řečeno zase tak úplně nezajímají. Přesto ale určité pochopení mají, to musím říct.

Působíte v habrovanském jezdeckém klubu. Můžete ho stručně představit včetně týmu lidí, který má jeho existenci a funkčnost na svědomí?
Peter Reichmann odkoupil stáj v roce dva tisíce od JZD. Byla to shoda náhod. Já a ještě další tři holky jsme v Habrovanech už dřív trávily čas u koní jedné paní. Když to dál nešlo, věděly jsme, že v JZD jsou taky koně a šly jsme se tam zeptat. A tam jsme potkaly Petera. Choval arabské plnokrevníky, které chtěl využít na sport a k chovu. Do týmu patří i Evelyn Kosevová, přišla před rokem a má na starosti veškerou administrativu, nás taky a ještě trénuje. Já a moje kolegyně Kateřina Hemzalová jezdíme na mezinárodní závody, další dvě holky jezdí mladší koně, kteří se kvalifikují na národních závodech.

Kolik máte koní a jak dlouho se už věnujete přímo závodu v endurance, tedy ve vytrvalosti?
Teď máme osm koní na endurance, tedy to naše sportovní odvětví, pět chovných kobyl, dva plemenné hřebce a jedenáct mladých koní. A pokud jde o mě, závodně jezdím šestým rokem. Osobně trénuji tři koně, Modem, s ním jsem byla na mistrovství, je zatím nejúspěšnější. Další dva jsou po chirurgickém zákroku na předních nohou, ale oba už jsou zpátky v tréninku pro příští sezonu. Ta začíná zase v březnu.

Startujete v nezvyklé disciplíně, můžete ji představit?
Vytrvalost, endurance nebo také distanční dostih je u nás mladý sport. Aktivních jezdů je v České republice asi přes pět set. Pro koně je přirozené během dne ujít určitou vzdálenost za potravou nebo vodou a na tom je vše založeno. Pomocí tréninku je kůň schopný ujet až sto šedesát kilometrů za den, což je trasa úplně nejdelšího závodu. Součástí jsou totiž přísné veterinární prohlídky zdravotního stavu koně. Už jen malý náznak nespokojenosti koně může vést k vyloučení ze závodu. Starty jsou hromadné, všichni vyjedou na stejnou značenou trať volnou krajinou i vesnicemi či městem. Vše se skládá ze čtyř kol, mezi nimiž je zase veterinární kontrola.

To zní velmi přísně, kůň tedy musí být po celou dobu naprosto v pořádku?
Samozřejmě, a to není vše. Když přijedu po první etapě, mám dvacet minut na zklidnění srdečního tepu koně na čtyřiašedesát za minutu. Puls snižujeme poléváním koně vodou, tedy chlazením. Puls je závislý na tréninku a genetice koně. Po každé etapě je povinná přestávka čtyřicet minut. Je tak jasné, že pro jezdce a koně je velmi důležitý jeho tým, bez něj by to vůbec nešlo. Jsou na všech chladících bodech na trati, musí být vždy při ruce.

Neuvažujete o možnosti zkusit parkúr, military nebo jiné koňské disciplíny?
Katka Hemzalová uvažovala o militarech, ale to je vše. Já určitě ne. Ale naše koně mají i nemalý úspěch v těchto disciplínách, pod jezdcem Michalem Slezákem, především hřebec Shamir Ibn Ansata Sinan.

Vy osobně máte za sebou spoustu úspěchů. Můžete jmenovat ty největší a také, kterého si nejvíce vážíte?
Nejvíce si vážím třetího místa na mistrovství republiky před třemi lety, kde byl velmi namáhavý terén a hlavně dokončení závodu na nedávném světovém mistrovství. Víte, stačí udělat malou chybu a jste venku ze závodu.

Vraťme se právě k nedávnému světovému mistrovství juniorů a mladých jezdců v maďarské Bábolně. Dokončila jste a pomohla České republice k historickému úspěchu, osmému místu v týmech…
Ano, je to přesně tak. Jsme zatím vůbec první z naší republiky, kteří takto těžký závod v takové konkurenci dokončili. A osmé místo je velký úspěch, snad tak budeme pokračovat i v budoucnu.

Vy jste skončila v individuálním pořadí v šesté desítce a vaše kolegyně Kateřina Hemzalová hned za vámi. Jak to hodnotíte?
Jak jsem říkala, šlo hlavně o to dokončit. Vždyť vypadla skoro polovina startovního pole. Bohužel jsem měla ten den trochu smůlu, s Modemem jsme spadli a on potom utekl za koňmi před ním. Dva kilometry jsem za ním běžela, ale za tu chvíli nás předjelo aspoň deset koní. A v dalším kole Modem ztratil přední podkovu, což nás zpomalilo a na dalším chladícím bodě čekal kovář. To nás stálo asi dalších deset míst.

Přesto všechno ale celkové hodnocení vyznívá pozitivně?
Přesně tak, naprosto. Vždyť už dostat se na mistrovství světa není nic lehkého a když reprezentace uspěla, není co řešit. Hlavně pro majitele našeho klubu jako trenéra je to skvělé, jsem moc ráda.

V Maďarsku jste si osedlala koně jménem Modem. Jak se vám s ním jelo a je to oblíbenec?
Modem je úžasný kůň a srdcem velký závodník. Ano, je můj oblíbenec a v Bábolně mi dokázal, že ani pád ho nezastaví. Musím na něj prozradit, že v tréninku je líný, ale závod miluje. Za moji závodní kariéru jsem už vystřídala hodně koní, ale Modem je nejlepší.

Co vás v nejbližších dnech, týdnech, měsících čeká?
To je naprosto jednoduché, studijně to bude maturitní zkouška a závodně příprava na příští sezonu.

Prozradíte nám váš sportovní cíl?
Mistrovství světa seniorů v Kentucky příští rok s Modemem. Musíme si ještě splnit kvalifikaci na sto šedesát kilometrů a sehnat sponzory, protože přeprava koně letadlem je finančně náročná. S mým dalším koněm Athosem je můj cíl stejně dlouhá akce v prestižním francouzském závodě Florac, který je nejnáročnější na terén v Evropě.

Chcete zůstat u koní celý život, nebo půjdete dál i jiným směrem?
Určitě se chci věnovat závodně endurance, ale vydělávat si chci jiným způsobem. Koně ale chci mít u sebe do konce svého života.