VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stařenka zažila vystěhování obyvatel

Krásensko /ROZHOVOR/ - Anna Průchová zažila vystěhování obyvatel Krásenska při rozšiřování vojenského prostoru za nacistické okupace. Návrat do zdevastované obce byl strašný, přesto říká: Byli jsme šťastní, že jsme doma, i když tam Němci vše zničili.

23.5.2009
SDÍLEJ:

VĚČNÁ OPTIMISTKA. Pamětnice Anna Průchová si stále uchovává dobrou náladu. I když hovoří o nepříjemných zážitcích z dob druhé světové války.Foto: Deník/Michal Sklenář

Drobná stařenka s jasnýma, pomněnkově modrýma očima, veselou myslí a obdivuhodnou pamětí i v dvaaosmdesáti letech. To je Anna Průchová, jedna z posledních pamětnic násilného vystěhování obyvatelstva Krásenska za nacistické okupace. Vzpomínky na trauma, jež kromě ní postihlo stovky dalších lidí z Vyškovska, jí chvílemi ještě dnes vhánějí slzy do očí. Ale hned je zase potlačí. I o tak těžkých časech dokáže vyprávět s humorem a nadhledem.

Kdy a jak se k vám dostaly zprávy, že obyvatele Krásenska chtějí Němci vystěhovat?

Mezi lidmi tyto zvěsti kolovaly. A pak Němci přinutili k vysídlení lidi z Rychtářova a dalších vesnic. My z Krásenska jsme ale doufali, že se stěhování vyhneme. Že válka prostě skončí dřív, než k tomu dojde.

Jenže to byly plané naděje…

Bohužel. Pak se v obci objevili Němci, vojáci. Byli ve škole a odhadovali jednotlivé domy.

Jak se chovali k místním?

Musím říct, že velice slušně. Mnohem horší byli ale Němci z Besarábie, kteří do Krásenska přijeli v listopadu 1943.

Co tam vlastně dělali?

Rabovali. Nacisti je sem přesídlili a do Krásenska se přijeli vybavit. Učila jsem se dámskou krejčovou u soukromnice v Ruprechtově. Vracela jsem se tehdy navečer domů a slyším všude němčinu. „Panebože, co se děje?“ ptala jsem se. Maminka mi říkala: „Ani se neptej, jsou tu besarabští Němci a kradou.“ U Zouharů v sousedství prý nezůstala ani metla. Otec byl stavitelský asistent a doma uskladnil spoustu firemního stavebního materiálu na opravu fary. Maminka se bála, že to Němci poberou, a my to pak budeme muset zaplatit.

Jak to dopadlo?

Dobře, prostě nás z nějakého důvodu vynechali. Ale jinde nezůstalo doslova nic. Němci na povozy naskládali, co se dalo a odjeli. Mlátičky, nářadí. Dovedete si představit, jak bylo sedlákům, kteří na to celý život šetřili? Píchali hůlkama do slámy, jestli tam někdo něco nenechal. Našli takhle elektromotor a měli hroznou radost. Byli sprostí. Málokdo něco zachránil.

Jak jste prožívala vystěhování na jaře 1944?

Protože jsem se ještě doučovala v Ruprechtově, zůstala jsem ještě pár měsíců tam, u tety. Naši ale museli odjet do Krumvíře, kde otec sehnal bydlení v nájmu. Já a sourozenci jsme byli mladí, brali jsme to s nadhledem, dělali jsme si i legraci. S rodiči jsme věřili, že se domů vrátíme, protože s Němci už to bylo na všech frontách nahnuté. Ale pro staré lidi to byla strašná rána, byli v Krásensku zakořenění. Přesazení mnozí nepřežili. Moje babička umřela hned po vystěhování v roce 1945…

Co vám vlastně tehdejší úřady daly za tohle utrpení?

Němci sice udělali odhady cen nemovitostí, ale peníze nikomu nedali. Odhad samozřejmě neodpovídal skutečné ceně, byl mnohem nižší. A navíc byl ve vázaných vkladech, nikdo si nemohl vybrat třeba celou sumu. Inventář domu jsme si mohli vzít s sebou. Otec musel najmout auto a všechno i s dobytkem odvezl do Krumvíře.

Jak vás přijali místní?

Tatínek pěkně vyspravil místnosti, kde jsme měli bydlet, ale majitelům se zalíbily natolik, že se do nich sami nastěhovali. A nám nechali místnosti s cihelnými neomítnutými zdmi. Nebyli na nás hodní, třeba na Vánoce nám přestřihli elektrické vedení. Pamatuju si, jak se nám jedna paní říkala: „Lidi zlí, co jste udělali, že vás vystěhovali?“ Tak jsme si vytrpěli svoje od Němců a taky naši lidi se na nás dívali jako na vyvrhele. Ale ne všichni. Našla jsem si v Krumvíři kamarádky, nakonec jsem se tam sžila.

Dostávali jste za války zprávy o tom, co se v Krásensku děje?

Známí z Vyškovska psali, jak to tam Němci všechno zničili. Jenže jsme tomu nechtěli věřit, mysleli jsme si, že přehánějí.

Jaký byl návrat domů?

Ten pohled na dědinu byl šok. Všechno zdevastované. Vypadalo to, jako by se tamtudy přehnala fronta. Doškové střechy samozřejmě zmizely, shořely. Němci všechno rozstříleli. Z rozbitých baráků bez oken, dveří a střech trčely komíny. Střechu z našeho domu, stál naproti kostela, strhnul tank. Okna byla vytlučená. Hrozný pohled… Zničili všechno, roztřískali i šporáky a kachlová kamna. Ale přese všechno jsme byli šťastní, že jsme zase zpátky doma.

Byli v dědině po Němcích zbraně?

Všude byly patrony, i ostré. Miny a granáty asi ani ne. Ale ještě dnes, když těží dřevo na Holém vrchu, tak se najdou ve stromech střepiny po německé palbě. Zabodaly se tam, když byly stromy ještě mladé. Občas prostě zadrnčí cirkulárka při řezání, jak narazí na železo.

Jak vypadala pole?

Úplně zarostlá pýrem. Sedlák nám pole přeoral a pak jsme ho ještě museli kopáčem vyčistit. Nadřeli jsme se tam jako otroci.

Začátky tedy byly těžké…

Dnes si to sotvakdo dovede představit. Otec provizorně opravil střechu, okna jsme zatloukli deskami. Zimu jsme přečkali v jedné světničce. Se sestrou a dvěma bratry nás bylo šest. Svítili jsme petrolejovými lampami, nebyla elektřina. Vařili a topili jsme na jednom šporáku. A to si k nám ještě chodili vařit sousedi, protože takové štěstí, že by jim zůstal šporák, neměli.

Lidé si tedy pomáhali?

Samozřejmě, každý vypomohl sousedovi v nouzi a naopak. Lidé drželi strašně při sobě. Dostali jsem státní půjčku, tatínek začal pracovat jako zedník. Domek jsme postupně opravovali. Šlo to pomalu. Nebyl materiál, peníze. Koncem 40. let jsme už bydleli jakžtakž slušně.

A kdy se vrátil do obce společenský život?

Uklízeli jsme kostel, sedláci na povozech stěhovali lavice a další věci, jež byly uložené ve Křtinách. Ale farář se už nevrátil. Hody jsme začali slavit už v roce 1946. Vše se zkrátka hned po válce zase vracelo do normálních kolejí. Vrátily se nakonec i ty mlátičky, které představovaly hotové jmění. V obci byly jen dvě. Majitelé se je vydali hledat, někde po Besarabcích zůstaly, poznali si je. A Němci je dokonce jaksi technicky vylepšili. Zkrátka všechno zlé je někdy k něčemu dobré.


Autor: Michal Sklenář

23.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Slavnostní otevření Polygonu na brněnském Automotodromu.
23

Brňané mají školu smyku za rohem. Na novém polygonu řidiče rozhodí tržná deska

Ilustrační foto

Důchodci si často musejí přivydělávat, říká ekonom

AKTUALIZOVÁNO

Silný vítr: na Břeclavsku uletěl fóliovník, hasiči měli v kraji desítky výjezdů

Jižní Morava – Na mnoha místech Jihomoravského kraje ještě nejsou ani sečtené škody po říjnové vichřici a silný vítr už opět v pondělí vyvracel stromy a poškodil desítky budov. Jihomoravští hasiči vyjeli v pondělí do osmé hodiny večer celkem třiašedesátkrát. Řešili téměř čtyřicet větrem vyvrácených stromů i poničené střechy. Nejvíce škod způsobil vítr na Břeclavsku, hasiči tam vyjeli k třiatřiceti případům. 

Tabla prvňáčků: představíme školáky ze ZŠ Hrušky, Šaratice a Křenovice

Jižní Morava – Spolu se začátkem nového školního roku odstartoval ojedinělý projekt Deníku, který má ambice stát se stejně oblíbeným a úspěšným, jako jsou například Miminka – pravidelné série fotografií novorozeňat z českých porodnic. Seriál s fotkami prvňáčků najdete vždy ve středečním tištěném vydání Deníku Rovnost.

V Bohdalicích bourala dvě auta. Při nehodě se zranili tři lidé

Bohdalice-Pavlovice – Dvě auta v sobě a zablokovaná silnice. Tak to v pondělí před pátou hodinou odpoledne vypadalo na silnici v Bohdalicích. Havarovaná auta překážela v provozu několik desítek minut. Tři lidé se při kolizi zranili.

Kvůli děravé cestě vlhne i stodola. Muž z Bučovic problém řeší skoro 10 let

Bučovice – Když chce vyjet od domu s autem s připojeným vozíkem, nedaří se mu to. Cestu, která je v hrozném stavu, ale nemůže opravit. Patří totiž městu. A tak se pětasedmdesátiletý František Bílek z bučovické místní části Marefy pokaždé, když začne pršet, bojí, že při vyjíždění zapadne. Nebo že se mu nepodaří vyjet vůbec. S radnicí problém řeší od roku 2008.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT