Celý svůj život neznala nic než dřinu, ale na druhé straně také radost ze sedmi dětí. Tento týden oslavila Lefnerová sté narozeniny. Její životní příběh je velmi barvitý.

„Když válka začala bylo mi pět let a byla jsem nejstarší z dětí. Tatínek musel na vojnu na italskou frontu a maminka se starala o hospodářství,“ vzpomíná Lefnerová a dodnes pamatuje na vojáky. Ti chodili na takzvanou rekvizici.

„Oficír se posadil ke stolu a vojáky poslal hledat. Už jsem věděla, že mám utíkat pro jednoho strýčka z rodiny. Ten za vojáky zašel a nabídnul jim šrůtku uzeného masa a chleba. Vojáci se najedli a nic nehledali. Oficír marně bušil do stolu. Běda jiným rodinám, kde neměli takové štěstí. O všechno přišli,“ vypráví žena, která měla velmi těžké dětství. Musela zastat upracovanou maminku. „Každý den jsem prosila, aby mě pustili dřív ze školy, protože jsem musela vařit a do pole nosit oběd. To mi nebylo ještě ani devět let. Většinou jsem vařila fazolovou polévku a buchty, beleše nebo pěry. Maso ne, toho bylo málo,“ povídá stařenka.

Ani když byla větší, neměla to snadné. „V poledne jsem přišla ze školy a měla jsem necelou hodinu na to, abych nakrmila a napojila krávy, popadla jsem do ruky dvě buchty a utíkala na odpolední vyučování. Ani škola nebyla jako dneska. Úlohy jsme psali křídou na malé tabulky,“ popisuje Lefnerová, která byla nejstarší ze sedmi dětí.

Doma na statku zůstala až do pětadvaceti let, než se provdala za klempíře. Ale v osmatřicátém přišla druhá světová válka. To už měla starost o vlastní děti, nic nebylo k dostání. Nejvíc ji však zasáhl bratrancův osud. „Bratrance na rok zavřeli, protože pomáhal lidem utéct. Mohl jít také, ale měl starost o ženu a děti. Ke konci války ho v Kaunicových kolejích v Brně zastřelili,“ lituje Lefnerová.

Pak přišla padesátá léta. „Měla jsem už všech sedm dětí. Nejstarší mělo dvanáct a nejmladší se právě narodilo, když vrcholila kolektivizace. Byla to těžká doba. A manžela v té době přesvědčovali, aby předsedal družstvu. Dlouho se bránil, ale nakonec funkci vzal. Byla to ale nevděčná práce. Měl kvůli ní jenom samé problémy,“ vzpomíná žena, která kvůli tomu přišla o přídavky a musela začít pracovat jako uklízečka. K tomu měla vlastní hospodářství a ještě musela chodit na družstevní. „Kolikrát jsem přišla z Bučovic pěšky v deset hodin v noci. Nejstarší syn musel dát dětem jídlo. Manžel se vracel ze schůzí o půlnoci. Všechny děti musely chodit do řepy. Neměly to snadné,“ mrzí dodnes matku.

O politice mluvit nechce. „Ani manžel politiku moc neprožíval. Byl velký lidumil a snažil se všechno dělat pro lidi. Předsedal družstvu jedenáct let, než ze zdravotních důvodů odešel a vrátil se ke klempířině,“ dodává Lefnerová. Z té doby si však pamatuje přece jenom nejvíc dřinu. „Pracovala jsem v kravíně, vstávala ve dvě hodiny v noci a po návratu jsem musela nakrmit vlastní kozy a prasata. Kolikrát jsem nevěděla co dřív,“ doplňuje žena.

Manžel zemřel těsně před převratem. Dvacet let je vdovou. Ještě po osmdesátce se dokázala zcela postarat sama o sebe. Dokonce i stromy na zahrádce ořezávala. Teprve až upadla a zlomila si kyčel, využívá radši vozík. Dnes jí špatně slouží sluch a musí mít silné brýle. O dění v Letonicích se ale hodně zajímá. Ráda se dívá na kabelové zpravodajství. A těší se z dvaceti vnoučat a dvaceti pravnoučat.

Večer si dá na dobré spaní teplé mléko s medem. A někdy na dobrou náladu štamprličku bylinkového hořkého likéru nebo vaječného koňaku. Jí všechno, ale nejraději má čokoládu a mrkev s jablky.

Tento rok je na Vyškovsku na výjimečné oslavence bohatý. Vyškovský Deník Rovnost kromě Lefnerové gratuloval i dalším třem. V červenci před sto lety se narodila například Božena Zástavová z Bošovic. Svou dlouhověkost přisuzuje tomu, že v životě nelenila, a že jí málo masa. Podobně je na tom i stoletá Marie Nováková z Vyškova, která ke všemu miluje čokoládu. Stojednaletý Stanislav Spáčil z Křenovic v životě hodně sportoval a dodnes jezdí na kole.