Dnes má čtyřiadevadesát a stále je nesmírně vitální. „Divadlo mě velice bavilo. Žila jsem mezi mladými, proto se cítím i na stáří svěží, společenská, ráda si zazpívám,“ říká Helbichová. K divadlu Haná ve Vyškově ji kdysi dovedl bratr, který působil také v brněnském divadle, a dokonce i ve filmu. Herectví ovlivnilo celou její rodinu. Amatérskému hraní se věnovali už její prarodiče. Všichni synové Anny Helbichové dodnes hrají v divadle a vnuk Zdeněk je členem Městského divadla v Brně. Na prkna, která znamenají svět, se postavila už v útlém mládí. Do herectví vždycky vkládala duši. Už první vystoupení ve veselohře tehdy pochválily Vyškovské noviny slovy: „Mile překvapila slečna Anička Medková, která svým přirozeným smíchem nakazila celé obecenstvo.“ Vžít se ovšem dokázala i do role tragické. „Když jsem ve svých osmadvaceti letech hrála Vojnarku s Jaroslavem Rozsívalem, plakala jsem nad synovou zradou doopravdy. Slzy nebyly předstírané,” vzpomíná Helbichová. Sama prožila život jako v románu. „Narodila jsem se v Bohdalicích jako sedmé dítě z osmi. Maminka mi umřela ve čtyřech letech a vychovávala mě její sestra. Tatínek byl revírník u Mannerů, ale když také náhle zemřel, skončila jsem v sirotčinci. Později jsem žila u bratra, který se přiženil do mlýna v Křečkovicích, dnes naproti Kolejkům,” rekapituluje svůj život Helbichová. Tehdy se ve Vyškově dostala k divadlu a navíc si vydobyla možnost studovat rodinnou školu. Chtěla si založit živnost. Jenže se zamilovala