Kromě stovky sklípkanů a deseti užovek vlastní žena ještě čtyři malé ještěry, pět psů a perskou kočku. „Ostatní o mně často říkají, že mám doma takovou malou zoo. Z hadů jsem měla snad vše, co nebylo jedovaté, například některé škrtiče nebo anakondy, ale ty jsem vždy ještě jako malé dala pryč," vzpomíná Májková.

Ani jedno z jejích zvířat nespadá do seznamu nebezpečných druhů. „Výjimku tvoří sklípkani, kteří ale podle zákona jako bezobratlí nejsou zvířata, ale věci, takže se na ně ustanovení o nebezpečných zvířatech nevztahuje," usmívá se chovatelka, která do výčtu zvířat může zařadit ještě chov potkanů.

Ti u ní ale nikdy nepobudou dlouho. Krmí jimi totiž hady. „Člověk se k nim nesmí citově vázat. Kdybych se tím měla víc zabývat, tak bych hady chovat nemohla," popisuje svůj přístup k hlodavcům Májková.

Terarijní zvířata jsou podle ní časově nenáročná a ideální pro alergiky. Na vyčištění jejich obydlí stačí chovatelce dvě hodiny týdně, přestože má každý ze sta sklípkanů svůj zvláštní box. „Pět z nich je dospělých, čtyři jsou dorost a zbytek asi jednocentimetrová miminka. Každý má svou nádobu, protože jsou silně teritoriální. Denně je jen zkontroluji, jestli jsou v pořádku, a doplním jim vodu," vysvětluje chovatelka.

Sto pavouků podle ní není žádné velké číslo. Nedávno jich měla mnohem víc, ale sama uznala, že jejich počet musí zredukovat. „Samice má v průměru pět set mladých najednou, dospělosti se z nich dožije asi padesát. Jedná se tam o přirozený výběr silných jedinců," uvádí Májková.

S pavouky se nemazlí

Pro bližší kontakt má především psy a kočku, i když hady i ještěry si hladí taky. „V mezích normy se s nimi mazlit dá, jen se sklípkany manipuluji co nejméně. Vypouštějí žahavé chloupky, které se snadno přenáší a zapíchnou se do kůže. Postižené místo zčervená a začne svědit. Někdy mě kousne i užovka, ale ta má tak jemné zoubky, že to skoro nepoznám," usmívá se teraristka.

Terária má proti útěku zvířat dobře zabezpečená. „Všechna jsou uzavřená zámkem. Navíc je celá místnost utěsněná a zamykatelná, aby z ní žádné zvíře neuniklo," popisuje nutná bezpečnostní opatření chovatelka.

Díky nehlučnosti hadů nebo pavouků o nich v jejím okolí moc lidí neví. „Návštěvy to hodnotí různě. Jedna polovina je nadšená a chce si zvířata prohlédnout, druhá tak pozitivně nereaguje. Rodina si na můj koníček zvykla, stejně jako partner. Nic moc jiného jim ani nezbývá," prohlašuje s úsměvem Májková.

Teraristikou se zabývá už šestnáct let a vzdát se svého koníčku nehodlá. Ke zvířatům ji to táhlo odmalička. Nakonec se stala veterinární asistentkou. „Je jedno, jestli léčíte zvíře nebo člověka. Když se k nám do ordinace dostane zvíře, léčíme s ním i jeho majitele. Často jsou na svých mazlíčcích hodně psychicky závislí, a to je také špatně. Nic se nemá přehánět," upozorňuje Májková.

Už několik let si ji zvou také na základní školy, aby tam dětem přednášela o terarijních zvířatech. Vozí tam s sebou na ukázku ještěra agamu vousatou alias Vojtíška spolu s uschlými svleky pavouků, aby si je žáci mohli prohlédnout podrobněji. „Někdy se docela bavím nad jejich neznalostí, jindy mě zase příjemně překvapí. Když jsou neposlušní, kladu jim záludné otázky, jako třeba jestli hadi slyší. To je většinou zklidní," směje se Májková.

Její další velkou láskou jsou psi. Začínala s fenkou francouzského buldočka, ale jejím snem bylo mnohem větší plemeno. Irský vlkodav. Dnes má jak dva buldočky, tak dva vlkodavy. „Každé plemeno je jiné. Buldočci jsou tvrdohlaví, ale když zlobí, tak si je dám pod paži a jdu. Vlkodav se mi tam nevejde," směje se žena, která by si chtěla pořídit ještě fenku vlkodava s takzvaným pšeničným zbarvením. Jednou si snad prý kvůli zvířatů zřídí i safari s oborou.

MARTINA JAROŠOVÁ