Užívají ovšem možná není to správné slovo. Zatímco někteří vypadají nadšeně, že si vyzkouší svou fyzičku, jiní se tváří spíš zmateně. A to se projevuje i u první disciplíny, člunkového běhu. „Vyběhnete, uděláte osmičku, vrátíte se a dotknete se kuželů," popisuje princip běhu policista Robert Hájek s mikrofonem v ruce z brněnského školního policejního střediska.

Brzy se však ukazuje, že ne každý zadání pochopil. „No tak, vy nevíte, co je to osmička? Pojďte sem a vysvětlete mi, co je to osmička," vrací Hájek několikrát neúspěšné studenty, kteří místo kličkování běželi rovně. Čím častěji se to stává, tím hlasitější smích zní z řad studentů, kteří už běželi. Ti, kteří se teprve chystají, jsou nervózní, bojí se, aby také neudělali chybu.

Cílem akce pro zhruba osmdesát dětí je nechat je na vlastní kůži vyzkoušet, jak skutečně vypadají fyzické testy u policie. „Je to preventivní akce. Máme tu teď čtyři třídy, z každé se účastní zhruba dvacet dětí," říká vyškovská policejní mluvčí Alice Navrátilová.

Víc času na oddech

Přestože výkony studentů posuzují policisté podle skutečných tabulek, mají mezi jednotlivými disciplínami větší oddechový čas. „Takže výsledky nebudou úplně směrodatné, ale i přesto si z nich všichni můžou udělat slušný obrázek o své fyzičce," vysvětluje Navrátilová.

Na povídání však brzy není čas, přichází totiž disciplína, které se většina děvčat bojí. Kliky. Poctivé kliky. „Teď vám kolega předvede, jak vypadá klik, který budeme počítat. Dotýkáte se hrudníkem země, pružíte na rukách, žádné zkřížené nebo pokrčené nohy a vystrčený zadek. A pozor, neděláme je na čas, ale do úplného vyčerpání," dává Hájek najevo, že klikování pod jeho dohledem nebude žádná procházka růžovým sadem.

A pro mnoho studentů také není. Některé dívky to vzdávají při prvním kliku, jiné neudělají ani jeden. Zato mnoho chlapců klikuje jako o život. Každý, který přesáhne dvacítku, si od spolužáků vyslouží pochvalné mručení a povzbuzování, mnoho jich pokoří i hranici třiceti kliků.

Přestože si však většina dětí myslí, že to nejhorší je za nimi, plete se. Přichází totiž řada na celomotorický test. „Ze stoje přes dřep přejdete do lehu na břiše, pak přes dřep zase zpátky, přes dřep zase do lehu, ale na zádech, a z pátky," popisuje policista s mikrofonem podstatu cviku, zatímco jeho kolega to ohromeným studentům předvádí.

Při prohlášení, že to mají dělat po dobu dvou minut a za slušný výkon se považuje hranice třiceti sekvencí za vyměřenou dobu, jdou na některé účastníky skoro mdloby.

A už to začíná. „Nahoru, do dřepu, na zem…" připomínají policisté, kteří jednotlivě dohlíží na každého studenta, zatímco spolužáci v kruhu kolem nich je bouřlivě povzbuzují. Zamotané končetiny, pády i zmatené kroucení hlavou vyvolávají smích, občasné neuhlídané sprosté slovo pobavený pohled ze strany hodnotících policistů. „Tak aspoň vím, kam se po škole rozhodně nepřihlásím," glosuje celou situaci jedna z dívek.

Fyzické testy pro práci u policie se nakonec podařilo splnit zhruba třetině zúčastněných dětí, z toho pouze dvěma dívkám. Holky narazily především na problém s kliky. Zatímco někteří chlapci jich udělali i čtyřicet, jeden dokonce šestačtyřicet, většina děvčat skončila před desítkou. Jedna z dívek jich ovšem zvládla čtyřiatřicet. Nejlepší výkon v běhu na kilometr pak byl tři minuty a dvanáct vteřin, hranice splnění byla přitom pět minut.