V současnosti sice většinu jejího času zabírá studium na brněnské pedagogické fakultě, přesto se dál věnuje svým koníčkům. Jedním z nich je zpívání ve sboru. „Se zpěvem jsem se začala ve třetí třídě základní školy a stále v něm pokračuji, a to při Základní umělecké škole na Veveří v Brně. Pokud je člověk na střední škole, může ještě navštěvovat základní uměleckou školu, protože ta na něj dostane dotace. Na vysokoškoláky jako jednotlivce už ne. Naštěstí se nám podařilo dát dohromady komorní soubor, takže tam můžu zpívat dál," vypráví dívka.

Se sborem se účastní i charitativních koncertů. „První jsme měli loni. Už si nepamatuji jeho výtěžek, ale byl pro paní z Vyškovska, která se starala o nemocného tatínka, se kterým žili v opravdu hrozných podmínkách. Letos se uskutečnil na pomoc dětem s rozštěpem patra a vybrali jsme přes šest tisíc korun. Doufám, že příští rok na tuto tradici navážeme," pokračuje Jana.

Srdeční záležitost

Srdeční záležitostí se pro ni stala klasická hudba, zejména Janáčkova a Martinů, a moderní jí moc neříká. „Moravská vážná hudba je úžasná a dá se toho v ní hodně najít," uvádí se zaujetím vysokoškolačka.

Se sborem a dalšími žáky zpívá i na jiných akcích umělecké školy. „Například letos chystáme vánoční koncert v brněnském domově důchodců, už třetí v pořadí. Těší mě vidět, jak jim náš zpěv dělá radost," říká dívka.

Kromě zpěvu hraje i na klavír. „Začala jsem už ve školce. Přihlásila mě maminka, která také hrála na klavír. Vydržela jsem devět let. Moc mě to nebavilo, hra totiž vyžadovala spoustu cvičení, a do toho se mi často nechtělo," uvádí s úsměvem studentka.

Podle svých slov byla odmalička bezproblémová. Rodiče jí prý říkají, že ani neměla pubertu. A tak se její jediný vzdor, který zažili, týkal právě hry na klavír. „Ve druhém pololetí devátého ročníku jsem dostala jinou učitelku. Chodila jsem k ní nerada. Proto jsem začala chodit za školu. Rodiče se to samozřejmě dověděli a byli z toho smutní. Ale dohodli jsme se, že dokončím ročník a s klavírem skončím," vzpomíná Jana.

Teď se k němu ovšem musela kvůli přijímačkám na vysokou školu vrátit. „Začala jsem zase trénovat, abych se na školu dostala. A povedlo se," pochvaluje si vysokoškolačka, která si zvolila jako předměty studia hudební výchovu a češtinu.

K jejím dalším zálibám tak pochopitelně patří literatura. „To se dá u budoucí češtinářky předpokládat. Teď mi učarovaly Čapkovy cestopisy. Po ukončení studia bych se ovšem chtěla věnovat hudbě. Nevadilo by mi učit na střední nebo základní umělecké. Například tady v Bučovicích," usmívá se mladá studentka.

Jejím dětským snem však bylo něco úplně jiného. Toužila po tom, o čem sní řada mladých dívek s krásným hlasem. „Chtěla jsem být operní pěvkyní. Jak jsem však dospívala, stále víc mi docházelo, že nejsem tak hlasově vybavená, abych jí mohla opravdu být. Na to člověk musí mít i osobnost. Teď už si nedokážu představit, že bych jezdila po světě a zpívala," je přesvědčená Jana.

Rozhodla se tedy pro dráhu učitelky. Tím hodně zaskočila své spolužáky na střední škole. „Vždycky jsem měla výborný prospěch. Byla jsem pečlivá. Proto si všichni mysleli, že ze mě bude lékařka. Ale to je také povolání, pro které musí být charakter. Já se zkrátka cítím na pedagožku. Při takovém zaměstnání můžu mimo jiné zúročit všechno, co jsem se zatím naučila. A práce s dětmi mě baví," vysvětluje dívka.

Učí děti tančit

Ve volném čase spolupracuje s bučovickým Domem dětí a mládeže, kde učí malé děti tancovat. „Když jsem byla mladší, také jsem tancovala. Zřejmě proto mě oslovil ředitel, jestli bych nechtěla vést kroužek. Bylo mi šestnáct a pamatuji si, jak jsem byla nervózní," vzpomíná Kokešová, která před několika lety tančila jako mažoretka. Tehdy byla tato disciplína v Bučovicích teprve v začátcích. „Teď jsou holky na úplně jiné, daleko lepší úrovni," říká talentovaná studentka.

Mezi její koníčky však nepatří jen hudba. Odmalička se rekreačně věnuje lezení po skalách. „K tomu mě přivedli rodiče. Jezdili jsme do Českého ráje, Adršpachu, navštěvovali skalní městečka, na některé skály šplhali. Ani nevím, kterou nejvyšší jsem zdolala. Když jsem byla menší, připadaly mi všechny strašně vysoké," svěřuje se hudebnice. Naposledy se zálibě věnovala před dvěma lety. „Čím jsem starší, tím větší mám strach a zároveň pud sebezáchovy. Víc mě skály fascinují zespodu," směje se Jana.

Sportu se jinak ovšem věnovala jen na gymnáziu. „Dělala jsem atletiku a lehce gymnastiku. Když ale teď říkám, že sportuji, myslím tím hlavně procházky," dodává s úsměvem dívka.