Letos už jsem třeba poctivě navštívila výlov jedovnického Olšovce. Velkým lákadlem je pro mě ale vyškovský Kačák, který rybáři plánují slovit po čtyřiceti letech. Proto plná očekávání sedám ráno do auta a vydávám se k rybníku.

Cesta k Velkému Kačenci je sama o sobě dobrodružstvím. Všem přítomným ji křižují přijíždějící řidiči, kteří hledají místa k parkování. Ti neukáznění nás ve spěchu zalévají bahenní sprškou. K rybníku také spěchají lidé s kbelíky a síťovkami. Pokud mají to štěstí jako já, a přicházejí správným směrem, míjejí stánky s občerstvením, které nabízí i něco teplého na zahřátí.

O kousek dál už vidím první kádě s rybami, u kterých se tvoří menší fronta. Nejvíce pohled na amury v kádích láká malé děti. V tom malá rybička k jejich radosti vyskočí ven. Jeden z mužů ji k nelibosti dětí vrací zpět. „Tady nemůže být, jinak by se utopila víš,“ vysvětluje muž dítěti a baví tím okolí. Svoje přeřeknutí si ale uvědomuje a opravuje se.

Po levé straně konečně spatřuji napůl vypuštěný Kačenec. Poblíž jeho břehů se míhají těsně nad hladinou lesklé hřbety a ocasy kaprů a dalších ryb. Neodolám a scházím po hrázi dolů k vodě. Jednomu malému šikulovi se tam zrovna podařilo chytit kapra holýma rukama. Další děti zase běhají po břehu, a sbírají prázdně škeble. U vody potkávám také Jakuba Vašíčka s dcerou, který výlovu také neodolal. „Přišli jsem se sem podívat s dětma, aby viděly živé rybičky. Moc se nám tady líbí. Už jsme si koupili i rybu a máme ji v kočárku. Nejspíš je to kapr. Protože bydlíme nedaleko, a k rybníku chodím třeba běhat, tak mě zaujalo, že se bude vylovovat a chtěl jsem to vidět naživo,“ říká mi.

Potěšila ho ale hloubka rybníka kvůli zalíbení v zimních sportech. „Pozoruji, jak je Kačenec málo hluboký. Je to ale dobře. V zimě, až sem budeme chodit bruslit, tak se nebudu bát, že se propadneme moc hluboko,“ míní Vašíček a už s malou pochází hledat další škebličky, jak mi ještě prozradil.

Nejen jeho, ale i mě překvapila tato skutečnost. Rybáři se totiž bez problémů procházejí po pás ve vodě, nejspíš bez obav, že celí zapadnou do bahna. O kousek dál už je nachystaná parta zablácených rybářů v gumových pláštích, kteří se chystají na příjezd loďky plné ryb. Obklopuje je také dav lidí, kteří si nechtějí nechat ujít pohled na krásné úlovky.

Připojuji se k jednomu z rybářů, který přichází od kádí a jdu využít pohledu z vrchu hráze. Přes davy lidí je už totiž na pracující rybáře málo vidět. Neváhám a ptám se ho, čím se rybáři otužují. Po ránu je totiž jen pár stupňů nad nulou a většina lidí má s sebou termosku s čajem. Dozvídám se také, kam auta ryby odváží. „Otužujeme se nealkoholickými nápoji a zahříváme se prací. Používáme také takzvané prsačky, broďáky, pršipláště a rukavice. Ryby se vyváží do Moravských Málkovic, do rybníku Chobot a do Ruprechtova. Nejspíš taky do Ježkovic, Radslavic a Lulče. Je tady sportovní voda, takže všechno se zase dává do rybníků, kde taková je. Kačák plánujeme znovu zarybnit asi za půl milionu korun. Částka ale není jistá, záleží na Moravském rybářském svazu. Ryby zde ale budou až na jaře 2012,“ informuje mě rybář Petr Bárek.

Podle jeho slov se rybaření věnuje už osm let. Prozrazuje mi mimo jiné i to, kde na Vyškovsku nejraději loví. „Známá lokalita pro lovení jsou právě zmiňované Moravské Málkovice a Chobot, tam jezdím. Největší ryba, kterou jsem kdy chytil byl sumec a ten měl skoro sto devadesát centimetrů. Z Kačáku je zatím největší ryba s dvě stě dvaceti centimetry sumec a stotřiceticen­timetrová štika,“ doplňuje Bárek.

VÍCE SE DOČTETE V PONDĚLNÍM VYDÁNÍ VYŠKOVSKÉHO DENÍKU ROVNOST