Těsně před osmou hodinou ráno čeká na místě srazu jen necelá desítka lidí. „To se ale určitě změní. Už teď je vidět, že bude krásné počasí, a navíc většina lidí chodí trošku později. Běžně nás bývá třicet nebo pětatřicet, na jaře třeba i padesát," vysvětluje rousínovský amatérský ornitolog Jiří Bartl, který si celou akci vzal na povel.

A s uplývajícími minutami nezbývá, než mu dát za pravdu. Lidí je totiž čím dál víc, byť už oficiální čas srazu uplynul. „V sobotu se nikomu nechce vstávat, měli byste to dělat od deseti," komentuje situaci se smíchem jedna z účastnic.

Konečně se zdá, že už se sešli všichni. Na místě je nejméně třicet dětí a dospělých, nejmladšímu účastníkovi, který přijel až z Prostějova, jsou teprve dva roky a spokojeně odpočívá v sedačce na otcových zádech. „Tak můžeme vyrazit," vybízí skupinu Bartl. Cílem je myslivecká chata, vzdálená asi jeden kilometr.

Holub? Kdepak, hrdlička

Cestou se však nikdo nenudí. „Tak kdo mi řekne, co za ptáka to sedí tam na komíně?" zkouší ornitolog pozornost a znalosti přítomných. Děti se překřikují: „Je to holub!" Bohužel, pravdu nemají. Komín totiž obsadila hrdlička zahradní a hned vedle ní se skrývá druhá.

Cestou jsou vidět sítě, které tu už po šesté hodině ráno nalíčil brněnský ornitolog Petr Procházka a jeho studentky. Právě on bude ptáky kroužkovat. Kde je má schované, je jasné hned, jakmile se před námi vynoří myslivecká chata.

Na háčcích před ní visí plátěné pytlíčky. Nevisí ale klidně, naopak sebou škubají jako pytel blech. Nebo spíš jako pytel sýkorek? Právě jednu koňadru totiž Procházka vzápětí vytahuje a předvádí ji užaslým dětem a neméně fascinovaným dospělým. „Víte, proč se ptáci vlastně kroužkují?" ptá se, zatímco zkušenými pohyby připevňuje křičící sýkorce na nohu hliníkový kroužek.

Když se dozví, že proto, aby ornitologové věděli, kde se ptáci pohybují, kýve spokojeně hlavou. „Kroužky jsou rozdělené podle velikostí jednotlivých ptáků. Jsou hliníkové, takže lehké, a ptáci o nich prakticky neví," říká Procházka a z kouzelných pytlíčků loví další drobné opeřence.

Po sýkorkách se v jeho rukou objevuje drozd. „Ten ale pěkně zpívá," chválí ho jeden z přihlížejících kluků. Procházka se rozesměje. „To není zpěv, to je úzkostný křik. Kroužkování jim moc příjemné není, ale tu chvilku to vydrží," podotýká ornitolog.

Nebojácný dravec

Tu najednou jeho práci přerušuje jedna z asistentek. Pytel, který drží v ruce a který sebou škube, je velký i na deset drozdů. Všichni napjatě pozorují, jak si Procházka bere pevné rukavice a opatrně z pytle vytahuje jeden pařát s ostrými drápy.

Zatímco hledá dost velký kroužek, děti se dohadují, co je v pytli schované. „Já myslím, že bažant," podotýká jeden z chlapců suverénně. Na námitku, že bažant rozhodně nemá takové pařáty, jen kroutí hlavou. Někdo tipuje poštolku, někdo káně. A právě poslední možnost je správná. Před zraky okouzlených přihlížejících se brzy vynořuje mladé, ale impozantní káně.

Děti si ho hladí, ale udržují přitom odstup. Aby ne, dravcův zoban i drápy budí respekt a nikdo by s nimi nechtěl přijít do bližšího kontaktu. Po krátkém pózování dostává dravec svobodu a rozlétá se nad pole, hledat nějakou snídani.

Na jídlo se můžou těšit i účastníci kroužkování. Ale podstatně později. Pytlíčků je ještě spousta a ostatně nikdo zatím nemá na jídlo pomyšlení. Až se však slunce na obloze o něco posune, rozvoní se okolí chaty díky opékaným špekáčkům. To už je takové tradiční zakončení každého kroužkování.