Nevěříte na osud? Po přečtení tohoto článku možná začnete. Jednu rodinu z vesničky na kraji Ždánického lesa postihla taková pohroma, že už jen málokdo věřil, že jde o náhodu. Staré babky mluvily o tom, že nad jejím domem visí kletba. Po tom, co se dělo, jim začali věřit i ti, kdo jinak nad jejich tlacháním vždycky jen mávli rukou. Neuvěřitelný příběh zaujal i dlouholetého bučovického kronikáře a kloboučského rodáka Jana Houště, jenž ho stručně popsal ve své práci Kloboučky. Svědectví kronik a pamětníků z roku 2002.

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Králíčkovi z Klobouček, dnes místní části Bučovic, se o tom v minulém století přesvědčili důkladněji, než je zdrávo. Všechno to začalo přesně před osmdesáti lety. Mladý Metoděj Králíček měl těsně před svatbou. Z veselky ale nakonec sešlo… „Metud jel tehdy nakládat dřevo do lesa u Letošova (dnes součást Nesovic, pozn. red.), měl ho asi odvážet do Bučovic. Na letošovský železniční přejezd vjel zrovna v době, kdy tudy projížděl vlak. Maminka mi vyprávěla, že byl den předtím na muzice, byl asi unavený a na kozlíku usnul. Vlak zabil jeho i koně, povoz rozmetal,“ vzpomíná dnes osmdesátiletá Ludmila Vyhňáková. Metoděj Králíček byl její strýc.

Sotva Králíčkovi Metoděje pohřbili, přišla další bolestná rána osudu. Smrt tentokrát dostihla další z devíti dětí hospodáře Františka Králíčka a jeho ženy Františky. Dobrovolně ji vyhledala jejich dcera stejnojmenná dcera. „Fanynka měla nějakého chlapce z Vícemilic, ale stařečci tomu poměru nepřáli. Nakonec prosadili, aby se provdala za podle nich lepší partii do Rašovic. Asi se tam neměla dobře. Zkrátka jedné noci utekla do Klobouček a na dvoře domu číslo 144, který patřil rodině, ale nikdo tam tehdy ještě nebydlel, skočila do studně. Byla to sebevražda,“ líčí další hrůznou událost pamětnice.

Odchod ze života z vlastní vůle nakonec vyhledal i Františčin a Metodějův bratr Vítězslav. „Slávek skočil pod vlak. Údajně v těch místech, kde před lety zahynul Metud. Pracoval jako řezník, prý byl nemocný, a tak se rozhodl všechno skoncovat,“ vypráví Ludmila Vyhňáková.

Rodina už byla po této události zdrcená. Koho by takový sled katastrof nepoznamenal? „Maminka na ty hrůzy až do smrti v devadesáti letech pořád vzpomínala. Byla tím poznamenaná, úplně traumatizovaná,“ popisuje Vyhňáková.

Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Zatímco o dosavadních tragédiích se dozvídala jako dítě jen ze vzpomínek rodičů, další události už bolestně zasáhly samotnou Ludmilu Vyhňákovou bezprostředně. Další rána osudu padla v roce 1950 na jejího vzdálenějšího příbuzného, Otu Králíčka. Ten se stal obětí komunistického režimu. „Ota byl strašně fajn, veselý kluk, fešák. Každý ho měl rád. Jako děti jsme si spolu hrávali, když jsme byli starší, tak jsme zase s ostatními chodili tancovat… Rozhodl se, že uteče na Západ. Domluvil se ještě s jistým Duroňem ze Žďánic a Šťastným z Bučovic. Pohraničníci je všechny zastřelili. Ota byl mrtvý hned, ti dva byli jenom postřelení, ale na zranění umřeli taky,“ říká Vyhňáková. Mladí lidé naletěli na lep nějakému provokatérovi. „Byla v tom zrada. Slyšel jsem, že na ně už na hranicích čekali,“ dodává její manžel Josef.

Ota byl v obci velice oblíbený, na pohřeb, který chtěli tehdejší mocipáni původně zakázat, přišla téměř celá dědina. „Stejně z něho udělali zrádce,“ připomíná Ludmila Vyhňáková.

Po Otově smrti měla rodina na dlouhou dobu klid. Zdálo se, že nepřízeň osudu pominula. Nakonec ji ale opět dostihla. Tentokrát se stal její obětí otec Ludmily Vyhňákové, bratr Metoděje Králíčka Václav. „Tatínek byl ještě v sedmasedmdesáti zcela zdravý, pamatuju, že měl jen jednu plombu. Tak ještě pracoval v JZD, vždyť měl důchod jen tři sta korun a z toho se nedalo vyžít. 7. května dělal na poli za hospodou, směrem k lesu. Bylo poledne a jezdil s těžkým kovovým válem. Prý na něj někdo zavolal, kvůli nepozornosti spadl ze sedla. Tak nešťastně, že mu železo rozseklo hlavu. Koně ho ještě vláčeli po poli,“ vypráví o smrti Václava Králíčka důchodkyně.

Jenže ani pak neměla rodina klid. Rok po pohřbu otce zahynula při tragické nehodě jeho dcera Helena. „Bylo toho už moc. Sotva jsme pohřbili tatínka, přišlo to neštěstí s Helou. To už se sotva dalo unést,“ říká se smutkem v hlase Ludmila Vyhňáková.

Helena neměla štěstí už v prvním manželství. Její muž zahynul na zákeřnou nemoc záhy po svatbě. Druhý sňatek měl pro ni osudové následky. Provdala se do Koválovic. Jednou jela z Klobouček s manželem jako spolujezdkyně na motorce do Koválovic na pouť. „V Brně do nich narazilo auto, nehodu nezavinili. Helin muž to přežil, ale sestra byla na místě mrtvá, i když měla přílbu,“ popisuje Vyhňáková.

V Kloboučkách už zůstala jen Ludmilina matka Jenovéfa, kterou si pak dcera vzala k sobě do Bučovic. V domech číslo dvě, který mimochodem v roce 1845 vyhořel kvůli požáru při vaření povidel, a sto čtyřiačtyřicet žijí jiní majitelé. Zdá se, že osud se už smiloval. Přes všechny jeho rány Ludmila Vyhňáková nezatrpkla. „Museli jsme žít, jít prostě dál. Hodně jsme se nadělali, s manželem jsme neznali odpočinek. Sedmnáct let jsem pracovala ve fabrice u lisu, manžel byl rok v dolech. O dovolené jsme pracovali na hospodářství v Kloboučkách. Jsme zdraví, a to je hlavní. A taky spokojení,“ říká smířeně Ludmila Vyhňáková.

Vážení čtenáři. Tímto dílem po déle než dvou měsících končí seriál Rány osudu. Neznamená to ale, že bychom se s cyklem věnovaným tragédiím a pohromám na Vyškovsku rozloučili úplně. Z vašich ohlasů vyplývá, že vás seriál zaujal, i když rozhodně nejde o veselé čtení. Nevylučujeme tedy, že se k němu v budoucnu vrátíme. Pokud pro nás máte zajímavé náměty, budeme za ně vděční. Své tipy prosím posílejte na emailovou adresu michal.sklenar@denik.cz, nebo písemně na adresu redakce Vyškovských novin, Jana Šoupala 1, 680 01 Vyškov, případně sdělte telefonicky na lince 517 324 049. Děkujeme.