„Pocházím z jižních Čech a s vězni na cestě jsem tehdy přišel do kontaktu. Vzpomínám si ale na to, že nám ukazovali, jak mají spálené paže. Mohly za to otevřené vagony, které měly pouze železné tyče v úrovni pod rameny. Horkem byly rozpálené a lidé, kteří u nich stáli a nemohli se hnout, se o ně popálili. Jenže to mi samozřejmě nešlo dohromady s dvacetistupňovými mrazy, o kterých se hovoří v článku. Teprve nyní, po letech, mi došlo, že se muselo jednat až o druhý transport, který se uskutečnil někdy v dubnu," vzpomíná.
Svědkem prvního lednového transportu ještě nebyl, upomíná na něj však právě zmíněný výstřižek. Popisuje snahu nacistů, hnaných postupující Sovětskou armádou, odsunout vězně z Osvětimi do jiných koncentračních táborů. Jeden z nákladních vlaků s asi třemi a půl tisíci lidmi přitom směřoval do koncentračního tábora v Mauthausenu v Horním Rakousku. Podmínky v něm byly otřesné. Vyhladovělí a promrzlí vězni vypadávali z vagonů, někteří mrtví, jiní umírali v příkopech. Desítky obětí se pak rozrostly ve stovky, když přeplněný tábor v Mauthausenu odmítl další vězně přijmout, a vlak se tak musel obrátit zpátky.
V té době bylo Velíškovi jednadvacet let. Když válka vypukla, měl vystudovanou vyšší průmyslovou školu, po ní se ale stal, jako řada dalších v jeho věku, obětí totálního nasazení okupanty z Německa.
Pracoval v pražské fabrice na výrobu leteckých motorů. Ke konci války se vrátil zpět k rodině do vsi Skřídla v jižních Čechách. „A tehdy v dubnu se uskutečnil druhý transport. Na Horní Dvořiště jel z Budějovic další vlak, a to okolo naší vesnice. Měl myslím šest vagonů, dohromady v nich bylo asi dva tisíce lidí," říká Velíšek.
Za hranice se nicméně vlak nedostal. U obce Netřebice ho totiž zadrželi Vlasovci. „Podle všeho pak železničáři přivolali sedláky z okolí a ti na povozech rozvezli osvobozené vězně do okolí. K nám do dědiny dorazilo asi tři sta žen. Ubytovali jsme je dočasně v sálu hostince. Byly u nás asi týden nebo čtrnáct dní a chodily každý den na obědy skoro do všech domácností. My jsme doma hostili dvě Chorvatky, jednu Polku a jednu Slovenku," popisuje muž, který se do Vyškova přestěhoval kvůli práci dva roky po skončení války. A ve Vyškově se oženil.
Na poslední chvíli
Lokalita u Skřídel se nacházela na rozhraní sfér, kam zasáhlo osvobození ze strany Američanů a Rusů. „Před naším domem hlídkovali Američané a hned za tratí byli Rusové. Nevím přesně, kdo z nich se o osvobozené vězně z vlaku postaral, každopádně od nás odjeli pryč a už jsem o nich nikdy neslyšel. Těžko ale říct, co by se s nimi stalo, kdyby jejich vlak na cestě do Rakouska u nás nezastavili," naznačuje Velíšek.
