Ačkoli je nádherná slunečná neděle, všudypřítomné lulečské stromy růžově kvetou a zima, jak to vypadá, se už nevrátí, Lulečtí se s ní přece jenom vypořádají nadobro. Přišla totiž smrtná neděle a s ní i vznesení holdu životu a potlačení chladné smrti. Morena, dvoumetrová postava ze slámy a rákosu, oděná v lidově vzorované zástěře po babičce, se zubatým obličejem a roztaženýma rukama, ale zatím stojí opřená o zábradlí u obecního úřadu.

Vyrobily ji a také zničí místní děti. „Vedoucí kulturní komise Lenka Kučerová ji vytvořila s dětmi v kroužku Tvořínek,“ přibližuje za kulturní komisi Mirka Klusalová.

V ruce zrovna drží tavicí pistoli, kterou připevňuje bílý provázek na papírové tělo malé ovečky. Dílničkami, kterými korzují děti od dvou do čtyř odpoledne, kdy vychází pochod s Morenou, baví na padesát dětí.

Jarmark s dětskými dílničkami spojený s vynášením smrti je v Lulči teprve potřetí. „Spíš to vzniklo impulsivně, na každý měsíc v roce jsme se snažili vymyslet nějakou akci, a na duben připadla Morena,“ vysvětluje obnovení tradice vedoucí lulečské kulturní komise Lenka Kučerová.

Ta se proplétá mezi všusypřítomnými zvědavci a barevnými stánky, jejichž obchodníky většinou dobře zná. „Prodávají tu buď místní, nebo jejich kamarádi,“ směje se žena.

Jednou z domácích trhovkyň je i Vlasta Poldaufová. Na rozložitém stole potaženém čistým bílým ubrusem vystavuje keramické zápichy do bylinek, hliněné ptáčky na pověšení nebo třeba domácí perníčky. „Všechno vyráběli členové kulturní komise, já tu jenom prodávám,“ objasňuje žena, která v Lulči bydlí teprve rok.

Dřív do vesnice jezdila jen na chalupu. S tradicemi a obyvateli se ale rychle sžila.

Keramických figurek a ozdob je na jarmarku nejvíc. Návštěvníci ale v rukou nejčastěji drží celofán s pestře zdobenými perníky nebo pytlíky s trdelníkem. Kristýna Popeláková, která si nese tašky s polštářky a keramikou, původně nic pořizovat nechtěla. „Člověk si říká, že nic nekoupí, aby ušetřil, ale tím, že si něco vyberu, alespoň podpořím akce, které se tu dějí,“ svěřuje se mladá žena.

Jako malá sama chodila na smrtnou neděli po známých zpívat lidové písně a recitovat básně. Teď ve zvyku pokračují její děti.

Jakmile starosta obce Adam Majchrák všechny děti svolá mikrofonem k obecnímu úřadu, dav vyráží k přírodnímu koupališti U Libuše. Velkou Morenu nesou dvě dívky, po pár metrech do kopce jsou obě upocené a udýchané. Lidé za nimi je nechávají nést „kříž“ až do úplného konce. „Nic domluvené nebylo, najednou jsme se tu ocitly, se smrtkou v ruce. Je hrozně těžká,“ naoko si stěžuje jedna z vyvolených nosiček čtrnáctiletá Renata Mátlová.

Spolu s kamarádkou po pravici chvíli nesou Morenu ve výšce několika metrů nad zemí, po chvíli si ji opřou o ramena, potom ji zase tahají za rozevřené ruce. Kopec je dlouhý. A kluci tam prý nefungují. „Ti jsou radši u počítačů,“ smějí se děvčata.

V uhrančivém kamenolomu zaplaveném vodou, kde podle pověstí napájela své koně bájná kněžna Libuše, pouť končí. Někteří diváci čekají už na místě. Nynější koupaliště lidé obešli ze všech stran, chtějí pád Smrti do zdejších, zatím studených vod, dobře vidět.

Za nestávajícího pobízení všech kolemstojících a recitování naučeného říkadla dívky Morenu shodí z vysokého skokanského můstku. Slámová figura dopadne na hladinu stojaté vody, děti křičí nadšením, mokrou postavu z vody někdo vyloví a po seschnutí na horkém slunci ji zapálí. Smrtná neděle tímto v Lulči splnila svůj účel. Jaro je definitivně u moci a shluk lidí se rázem rozprchává.

ADÉLA JELÍNKOVÁ