O výlety za hranice Česka získal zájem po vojně, kdy se jakožto programátor účastnil projektu v Hannoveru. Nejdříve zkusil jezdit s cestovními kancelářemi, potom i veřejnou dopravou. „Sice člověk za jízdy odpočívá, ale zase musí shánět vhodné spoje a ubytování v dosahu, a to také není nejjednodušší," vysvětluje Bakič, proč se nakonec rozhodl pro výlet autem s kamarády.

Jeho auto nese svérázné jméno Skrček. „Je to stařičké Subaru Libero. I když je to nejsměšnější auto na světě, miluji ho. Vyjede úplně všude, projede jakýkoliv terén. Nejsme s ním na nic vázaní. Za stejný čas tak vidíme trojnásobně více zajímavostí," říká Bakič, kterému jde na cestách hlavně o poznání tamější krajiny, architektury a historie. Vždy si předem prostuduje literaturu zaměřenou na zemi, do které jede. Tam se zároveň i snaží promluvit si s lidmi, kteří v nich žijí, aby alespoň trochu poznal, jací jsou.

Znalosti většího množství jazyků podle něj nejsou tak podstatné. „Uměl jsem se domluvit v pěti jazycích, ale kvůli internetu začala všechny řeči válcovat angličtina. Ostatní už pozvolna zapomínám, protože je prakticky vůbec nepoužívám. S mladšími lidmi se dá anglicky domluvit kdekoliv," dodává.

Pokud v autě nejezdí sám, tak je v poměru ceny a poznaných zajímavostí pro cestování tento způsob dopravy nejlevnější. „Ještě levnější by bylo stopovat, ale doby, kdy jsem byl student a neomezoval mě čas, jsou už pryč. Hodně ale záleží na cílové destinaci. Například naše cesta po dvanácti zemích jižní Evropy trvající sedmnáct dní nás před třemi lety vyšla na necelých sedm tisíc korun na osobu. Obdobná loňská cesta za polární kruh, kdy jsme projeli deset zemí, trvající šestnáct dní, jednoho stála třináct tisíc korun. Cena je komplet za stravu, ubytování, jízdné a všechny atrakce. Tomu nemůže žádná cestovka konkurovat," prohlašuje přesvědčeně Bakič, který si na tak dlouhé cesty vyčerpá v práci téměř celou dovolenou.

Věci potřebné na cestu si muž sbalí za pár minut, zásoby potravin si nedělá. „Všechno se dá koupit cestou a často levněji než u nás, jen Skandinávie je výrazně dražší. Naštěstí už pominuly doby, kdy si člověk musel vézt půl auta úplatků pro celníky a žít z konzerv," dodává.

Na své poutě si namísto talismanu vozí s sebou psa Raráška. Prožil na nich i špatnou zkušenost se zloději. „Cestou do Vatikánu nám vykradli auto. Nesebrali vůbec nic, nebylo co, ale oprava zámku dveří byla vcelku nepříjemná," vzpomíná Bakič.

Zažil i horší situace. Třeba tu, kdy mu uprostřed tundry upadlo kolo. „Do nejbližšího města jsme měli tři sta kilometrů. Člověk si nesmí zoufat a pak ho napadne zašprajcovat matici šroubovákem, aby dokázal ujet sto sedmdesát kilometrů mezi horami, močály a stády sobů k nejbližší svářečce," vzpomíná.

Pokud má člověk platební kartu a cestovní pojištění, může podle Bakiče vyrazit kdykoli kamkoli. Jeho snem je uvést do provozu vozítko poháněné bez fosilních paliv a objet s ním celý svět, aby bylo vidět, že to jde i bez ropy.

MARTINA JAROŠOVÁ