Za komunismu duchovní služba v armádě neexistovala. Až v roce 1998 armáda znovu zavedla vojenské kaplany. Jeden z nich, Josef Konečný, vede nyní v Lulči etické semináře.

Co vás vedlo k tomu, že jste se stal vojenským kaplanem?
Mě nic nevedlo. Když jsem sloužil ve farnosti v Bílovicích u Uherského Hradiště, oslovil mě hlavní kaplan Tomáš Holub. Velitelé mají zájem o to, aby v armádě byli kaplani. I teď jich je málo.

Dostal jste se jako vojenský kaplan na zahraniční mise naší armády?
Ano, před třemi roky. Byl jsem v Kosovu a v Iráku. V Kosovu to byla spíše udržovací mise. Mohli jsme klidně jezdit mezi lidmi po Prištině. To v Iráku ani náhodou. Rozhodně jsme nemohli chodit s místními na pivo. Maximálně Američané tam jezdí po městě, a to jsou ještě zabetonovaní pancéři.

Jaké úkoly plnila vaše jednotka v Iráku?
Sloužil jsem v desátém kontingentu vojenské policie, který měl na starosti výcvik iráckých armádních složek. Trénovali jsme irácké policisty, kteří postupně přebírali starost o bezpečí na tom území. A někdy jsme hlídali území, které hraničilo s civilním sektorem.

Byla mise nebezpečná?
Ano. Náš kontingent byl na obrovské, mezinárodní základně. A do toho území oni stříleli. Jim není po chuti, že tam jste. A buď se trefí, nebo se netrefí. Třeba kousek od nás spadla bomba. Země se zachvěla. Všichni jsme letěli do krytu. Většinou neletí jen jedna bomba, letí jich víc. Nebo můžete najet na minu při patrole. Je to vabank, jestli vás dostanou.

A to bylo v Iráku. Teď v Afganistánu je úloha daleko složitější. Tam se jezdí po horách, území je rozsáhlejší a terén nevyzpytatelný. To je ještě o něčem úplně jiném. Daleko nebezpečnější.

Stalo se i zranění?
V naší základně v Iráku ano. Několik lidí dokonce zemřelo, šel jsem na poslední rozloučení třeba Dánům, Angličanům. Díky Bohu žádný český voják z našeho kontingentu nezemřel. Ani nebyl zraněný.

Jaké jsou úkoly vojenského kaplana v armádě?
Pomáhat vojákům a jejich rodinným příslušníkům. Největší služba vojenských kaplanů je právě v misi. Tam je ohrožení je daleko větší, než tady v mírových podmínkách. Vojáci mají daleko větší potřebu hovořit o strachu, o víře, o naději.

Navštěvují vás i nevěřící?
V České republice je to většinou rozdělené. Pokud jsou vojáci věřící, chodí do kostela, navštěvují kaplana. V misích je to hodně jiné. Tam je kaplan daleko více využívaný, a to i mezi nevěřícími. Oni vědí, že kaplani mají zpovědní tajemství, že nic nesmí říct. Proto mají důvěru. Kaplan je pro ně jakási studna. Co do ní vojáci hodí, to tam zůstane. A buď jim kaplan pomůže, nebo jim nepomůže. Kolikrát jim pomůže už jen tím, že voják to má komu říct.

Teď sloužíte jako vojenský kaplan v novém pastoračním středisku v Lulči. Jaká je historie této budovy?
Objekt byl postavený v roce 1830 jako farní budova k přilehlému jezuitskému kostelu svatého Isidora. Ale za komunismu dům zabralo zemědělské družstvo. Budova byla vrácena církvi v roce 1990 v havarijním stavu. Zarostlá stromy, dvůr byl úplně zpustošený. Museli jsme to prosekávat mačetami.

Jak se z bývalé fary stalo pastorační centrum pro armádu?
Po revoluci se do republiky vrátil český kněz Josef Šupa, který za komunismu utekl do Ameriky. Tam se stal vojenským kaplanem. Přišel s myšlenkou vytvořit pro českou armádu vojenskou duchovní službu, která tady za komunismu chyběla. A jako centrální základnu si vybral tohle místo. Je to strategické, protože blízko je nejvýznamnější posádka Armády České republiky, což je Vyškov. Později Šupovi došly peníze a dům nabídl armádě. V roce 1998 oficiálně, rozkazem ministra obrany, vznikla duchovní služba Armády České republiky. A v červenci 2007 bylo slavnostní otevření Pastoračního centra duchovní služby Armády České republiky v Lulči.

Jaké akce se tam konají?
Z nejčastějších aktivit tam probíhají takzvané etické semináře pro příslušníky armády. A to od nováčků, kteří nastupují do Vyškova, až po důstojniky. Jsou tam i jiné aktivity, a to nejen služební. Třeba se tam potkávají vojáci, kteří se chystají do misí, anebo se tam slaví narozeniny nebo svatby.

Jak probíhají etické semináře?
Neformálním způsobem s vojáky probíráme různé etické problémy, které vznikají ve válečných konfliktech. Třeba na základě ukázky z nějakého filmu z Bosny či z Afganistánu. Film v určitém místě stopneme a oni se musí v časovém limitu rozhodnout, jak by se sami zachovali. Pak s nimi o tom diskutujeme. Semináře se účastní i psycholog a vrchní praporčík, který již na zahraniční misi byl.

Jakou konkrétní situaci s vojáky probíráte?
Když třeba někdo chce sám jít bránit někoho, kdo je napaden. A velitel mu řekne ne, to není náš úkol. Na to je určená jiná jednotka. U vojáka daná situace může evokovat, že se jedná o napadení naprosto nevinné, civilní osoby. A má tendenci zachraňovat. Ale přitom neví, jestli útočníci jsou teroristi. Mohou to být tajní. Také to může být léčka. Všichni se mohou dostat do pasti a být rozprášeni.

Daří se vám v etických diskusích dospět aspoň trochu k jednoznačným řešením?
Může to končit i otevřeně. Ale někdy k obecným doporučením dojdeme. Právě na základě zkušeností vojáků, kteří už podobnou situaci zažili. Ale nikdy nejde postihnout všechny situace. Nikdy nejsme dokonale připraveni. O to větší musí být akceschopnost vojáka reagovat na různé situace na území, o kterém nevíte, co vás na něm čeká.