„Čezety“, Stadiony, Jawy , Triumphy. „Fechtly“, „péráky“, „sajdkáry“. Tyto a další naleštěné krasavce je slyšet hřmět u Nemojan už zdaleka. Členové klubu Motovet pozvali pár dalších nadšenců, aby své opečovávané miláčky provětrali.

Reportáž

Dospělí i děti stejně jako já můžou na starých strojích oči nechat. Nejvíc jsou v obležení motorky s bočním přívěsnými vozíky, které se už na silnicích objevují jen zřídka. Malí sourozenci Martin a Jakub Rozčinští, kteří tráví prázdniny u babičky v Habrovanech, nadšeně obléhají černý zářivě lesklý motocykl.

„To je Ural 750. Boční sajda se z něho může oddělat a může jet sólo. Není to ale pravý veterán, pouze replika podle původního vzoru,“ vysvětluje jeho majitel Václav Sedlmajer z Rousínova. Děti mu visí na rtech, když popisuje historii mašiny. „Nejprve to bylo německé BMW. Za války pak Rusové obsadili fabriku a začali tento typ vyrábět. Starší se jmenoval Dněpr, novější Ural. Je o něho velký zájem v zahraničí,“ dodal Sedlmajer.

I kolem další blyštivé, tentokrát červené „sajdkáry“ Jawy 350 z roku 1957 s lodičkovým přívěsem je věčně plno malých dětí. Ty závistivě hledí na jejího pasažéra, pětiletého Emila Pěčka. Ten už je druhým rokem nejmladším účastníkem srazu pod dohledem svého otce Emila Pěčka staršího. Jeho dědeček, Emil Pěček nejstarší, se na srazu pyšní motocyklem ČZ z roku 1947. Pěčkovi jsou hlavními organizátory srazu.

„Dnes je tu pětadvacet účastníků. Akci každoročně pořádáme jako komorní, maximálně do třiceti vozů. Aby se všichni snadno vešli na nádvoří račického zámku či na zahrádku pístovické restaurace,“ vysvětluje prostřední Pěček a nabízí mi svezení na některém z veteránů. Projížďka na motocyklu mě láká.

Neseděla jsem na něm od pubertálních let. Ale protože mě trápí nachlazení, rozhoduji se radši pro auto. Pár unikátních kousků automobilů má kolonu motocyklů uzavírat. Usazuji se v překvapivě pohodlném Tatraplánu a obdivuji kulatý starobylý tachometr a benzinoměr a hodiny na klíček. Automaticky se natahuji po bezpečnostním pásu a teprve se zpožděním si uvědomím, že veteráni žádný nemají.

Zatímco motocykly dělají pořádný rachot, tatra je překvapivě tichá a příjemně ševelí. Zatímco se vydáváme na dvojí kolečko přes Nemojany, můžu si tedy s řidičem Jiřím Adlerem z Líšně v klidu povídat. Dozvídám se, že se rozhodoval, zda má přijet v mercedesu nebo jiném starém autě, ale nakonec vybral tatraplán, aby ho prověřil před příští víkendovou cestou do Kopřivnice. Tam přece nemůže chybět.

„Jedeme v Tatře 600 vyrobené v roce 1950. Dokáže jet sto třicet kilometrů v hodině. Spotřebu má dvanáct litrů na sto kilometrů. Model byl oblíbený na export hlavně do Rakouska, Německé spolkové republiky a Číny. V době svého vzniku byla cena nového auta sto čtyřicet tisíc korun. Za to se tenkrát dal koupit dům,“ vypráví Adler.

Jeho vůz prý patřil kdysi brněnské kriminálce a od ní ho odkoupil její zaměstnanec. Adler získal vůz od jeho dědice a má ho už dvaadvacet let. „Jsem automechanik, takže vůz udržuji v dobrém stavu a snažím se o maximální dobovou věrnost. Chce to obrovskou péči, aby tak starý vůz dojel až do Prahy nebo do Kopřivnice. Téměř každý víkend se účastním různých moto srazů. Do Nemojan a do Habrovan jezdím každoročně,“ povídá Adler zatímco já si vychutnávám jízdu.

Přestože je sedačka měkká jako peřina, na zakroucených cestách to se mnou pěkně házím. Nevím, nevím, jestli bych vydržela tak jako Adler cestu až do Prahy.

Míříme k věžičkám račického zámku. To je ten nejlepší okamžik pro fotografy. Klenutá výzdoba nádvoří dělá starým kouskům velmi zajímavé pozadí. Obdivovatelé jsou nadšení. „Jeli jsme náhodou kolem s vnučkami na výlet z Brna a motorky nám ho nečekaně zpestřily. Jsou tu moc pěkné stroje,“ rozplýval se například jeden z diváků Antonín Kudýnek.

Zatímco diváci dál obléhají ty nejblyštivější stroje, já už jsem dostala poučení, že ty nejvzácnější kousky se skrývají pod poněkud omšelým vzezřením.

Nejvzácnějším kouskem na srazu je plně funkční motocykl Triumph z roku 1928 známého milovníka a sběratele veteránů Františka Grätze z Pístovic. O deset let mladší s rezavou kapotou a popraskanou kůží na sedle je ČZ 250. „Je to originál po dědovi mé ženy. Nalakovat a vyleštit ho by nebyl problém, ale odborníci vědí, že původní vzhled se cení více. Na takovou stařenku je čézeta v dobrém stavu. Dojel jsem s ní z Vyškova a doufám, že dorazím i zpátky. Vloni to bylo už trošku na hraně,“ směje se majitel Petr Skřejpek.

Po krátké zastávce v Račicích kolona pozdraví diváky troubením a jede do Ježkovic, aby se i tamní obyvatelé mohli pokochat vůní leštidla a benzinu. Na oběd pak staví v jedné z restaurací u pístovického rybníku. Tam organizátoři udělují jednomu z účastníků diplom. Cenu dostává majitel tatraplánu, ve kterém jsem se vezla. Protože jsou však pořadatelé pěkní recesisté, nedostal ji Adler ani za nejlépe udržovaný či nejvzácnější vůz, ale poněvadž je Adler menšího vzrůstu, dostal ji za to, že je nejmenším řidičem srazu.