Aktérkami etudy jsou pracovnice Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově. Připomínají šťastné i nešťastné chvíle v životě faráře, za kterým se ženy otáčely. Mimo jiné založil ve městě charitu, byl členem muzejního spolku. „Nikdy nezapomenu na jeho první mši ve Vyškově. A jeho práce etnografické, o habánech, o keramice. Vzpomínáte na tu krásnou oslavu jeho šedesátých narozenin? Na plné město květin a jásajících lidí? Jak jsme tenkrát byli šťastní. A jak nešťastně skončil,“ rozjímají.

Bunža, který přišel do Vyškova jako farář roku 1918, zemřel v roce 1950 ve vězeňské nemocnici na Pankráci na následky mučení při výsleších. „Úřední zpráva uváděla, že příčinou úmrtí byla rakovina močového měchýře. Ale podle pitevního protokolu byly příčinami úmrtí otok mozku, plic a zlomení krční páteře, k níž muselo dojít zřejmě hrubým zacházením při vyšetřování a pádem. Páter Bunža je zřejmě pohřben ve společném hrobě v Praze-Ďáblicích,“ dozvídají se diváci od jedné z elegantních dam, knihovnice Zdeňky Adlerové.

Následuje pásmo scének, které uvádí správce vyškovského hřbitova Jiří Lelek. Odehrávají se na malém pódiu s dobovými rekvizitami umístěném před zámeckou lodžií. Lelek posluchače v některých momentech přenáší i o něco dál do historie.

Například do druhé poloviny devatenáctého století, kdy Vyškov získal pravidelné vlakové spojení s celým světem. „Pátého srpna 1869 v sedm hodin ráno vyjela lokomotiva Moravia se dvěma vagony z Brna spolu s čestnými hosty, staviteli trati a jejími plánovači. V jedenáct hodin byli ve Vyškově, prohlédli si nádražní budovu a z ní se jim naskytl tento krásný pohled na Vyškov,“ ukazuje Lelek za sebe na stěnu, kde visí obraz města.

Těch se za ním během deseti scének prostřídá víc. Jde o díla žáků Základní umělecké školy Vyškov, která se rovněž na akci podílí. Stejně jako řada vyškovských neziskových organizací. Jak připomíná manažerka pořádajícího vyškovského spolku Diogenes Jana Celá, jedním z cílů projektu je vytvořit s neziskovkami akci, která bude něčím prospěšná. „Na přípravy jsme měli velmi málo času. Na to, že účinkující jsou dobrovolníci, vše zvládli výborně. A docílili jsme toho, čeho jsme chtěli. Mladí pomáhali starším a naopak, stmelilo je to. Naučili se spolu vycházet i ve stresových situacích,“ hodnotí Celá.

Jako prospěšný vnímají program i diváci. Například podle Zuzany Kovářové z Vyškova město takovou akci potřebovalo. „Je to něco úplně jiného, než na co jsme tady zvyklí. Pořadatelům za akci patří velký dík. Zorganizovat ji muselo být náročné a je obdivuhodné, že se do toho pustili. Za mě mají palec nahoru, snad vytvoří tradici. Co se týká programu, jsem hodně zvědavá na kapelu Melody Gentleman. Přínosný je ale celý, dozvěděla jsem se řadu nových věcí,“ říká Kovářová.

Než skupina začne hrát, dozvídají se ještě příchozí například to, že Vyškov byl za první republiky katolický, a tak se v kostele odehrávala i řada společenských událostí. Nechybí sonda do historie kostela, ve který se následně mění jeviště. Herci z řad studentů i dospělých inscenují svatbu, křtiny, pohřeb. Lelek se zmiňuje také o poště a budovách, v nichž sídlila, a o slavných vyškovských tiskárnách Františka Obziny a Františka Kusáka. Rovněž přichází výjev z poklidného rodinného života nebo ukázka stepu.

Podle Celé to není poslední akce, kterou chce Diogenes v zámecké zahradě pořádat. I když už ne v tak velkém měřítku. „Chceme motivovat žáky základní umělecké školy. Proč by neměla veřejnost slyšet a vidět, co se za rok naučí? Zároveň by se nám líbilo, kdyby zahrada ožila kulturou,“ nastiňuje Celá.