O práci tatérky matka dvou malých dětí snila už jako mladá dívka. „Tehdy jsem měla první nápady. Malovala jsem obrazy a k myšlence, že budu tetovat, jsem se vrátila před pěti lety a opravdu jsem začala,“ vzpomíná.

Když poprvé držela strojek v ruce, cítila euforii a nemohla se dočkat, až ho vyzkouší. „První pokusy nebyly dokonalé, ale časem jsem se zlepšovala. Sama jsem se ptala tatérů, když mě tetovali, jak a s čím pracují, kolik barvy použít,“ říká Eliášová. Patří mezi první ženy z Vyškova, které si otevřely svůj salon. Zpočátku klienty přijímala doma.

Klasické motivy ji příliš nebaví, proto nechtěla do zavedeného studia. „Abstraktní náměty jsou pro mě lepší. Mám ráda, když se do tvorby přidají emoce a momentální nálady, podle toho, jak se člověk cítí. Pod čarami a barvami může být vidět, jak se momentálně člověk cítil,“ přibližuje Eliášová. Nápad na vlastní osobitý styl dostala v těhotenství, kdy ze sebe potřebovala dostat emoce.

Přeje si co nejvíc zákazníků, ale chápe, že neobvyklých obrázků se lidé stále trochu bojí. „Je v nich strach, zatím jsou mezi mými klienty většinou přátelé, ale díky sociálním sítím se začínají zajímat i další, kterým se líbí můj styl a chtějí právě za mnou,“ dodává vyškovská tatérka.

Přeje si, aby ji tetování uživilo, ale soutěžit se svými obrázky neplánuje. „Soutěžím sama se sebou,“ usmívá se žena.