V sedmdesátých letech, tedy v době největšího boomu československého nábytkářského průmyslu, byl podnikovým ředitelem UP závodů Bučovice. Vojtěch Škodík může bilancovat. Ví zřejmě nejvíc o historii kdysi největšího výrobce nábytku v republice. O jeho raketovém vzestupu i prudkém pádu vypráví v následujícím rozhovoru.

Můžete stručně popsat vaši kariéru v nábytkářském průmyslu?
V roce 1950 jsem se vyučil stolařem ve Spojených UP závodech v Koryčanech. Pak jsem vystudoval vyšší průmyslovku v Bystřici pod Hostýnem a poté dřevařskou fakultu ve Zvoleně. Od roku 1962 do roku 1978 jsem působil v UP závodech Bučovice, pak jsem byl na generálním ředitelství v Brně a v roce 1992 jsem se vrátil do Bučovic jako podnikový náměstek. V roce 1995 jsem odešel do důchodu.

Proč se vlastně výroba nábytku v Bučovicích tak rozrostla?
Existovala těsná vazba mezi nábytkářskou výrobou a výstavbou sídlišť. Průmysl měl pokrýt nábytkem potřebu vnitřního trhu. Každý podnik se zaměřoval na něco jiného. V UP Bučovice se vyráběly ložnice, v Rousínově sektorový a čalouněný nábytek, ve Veselí nad Moravou a Halenkově vestavěné skříně do činžáků, v Bystřici pod Hostýnem sedací nábytek a tak dále. Některé druhy nábytku se přímo montovaly do bytů, jiné šly do podnikových prodejen.

Měla závislost na bytové výstavbě negativní důsledky?
Ano. Vyrábělo se v systému pětiletek a stavební průmysl měl výkyvy. Ke konci pětiletky vždycky kvůli vykazovaným výsledkům logicky stavaři zintenzivnili výrobu a pak přicházel útlum. My jsme se museli tomuto vývoji pracně přizpůsobovat, aby nábytek nezůstával na skladě, nebo aby ho nebyl nedostatek.

Jak se podařilo UP Bučovice proniknout na zahraniční trh?
Do roku 1964 se vyváželo poměrně málo. Výhodou bylo, že v Sovětském svazu byla obrovská poptávka po spotřebním zboží. Jenže nebylo na sovětský trh možné proniknout jen tak. Ložnice odebírali z NDR, kuchyně z Polska. Podařilo se nám prorazit se závěsnými knihovnami. Díky vývozu se podařilo zacelit výpadky v domácí poptávce.

Proč právě knihovničky?
Rusové si je prostě strašně oblíbili. Sám jsem na cestách do Sovětského svazu v domácnostech viděl, jak si z nich sestavují dokonce celé nábytkové stěny v obývacích pokojích. Neměli v nich jen knihy, ale třeba i porcelán, skleničky a další věci. Boom vývozu do Sovětského svazu vydržel až do devadesátých let, nejvyšší byl v sedmdesátých letech.

Jak se se Sověty spolupracovalo?
Nebylo to úplně jednoduché. V Sovětském svazu panoval autoritářský centralismus. Co se rozhodlo nahoře, to bezvýhradně platilo. Obraceli se na nás představitelé místních vlád či samospráv v jednotlivých republikách, třeba v Arménii. Měli o naše zboží obrovský zájem. Ale kam a kolik ho půjde, o tom se rozhodovalo v Moskvě na ústředí. A jak se říká, přes to nejel vlak. Jinak samozřejmě platilo, že Sovětský svaz odebíral zboží v hodnotě převoditelných rublů, což byla peněžní jednotka stanovená pro společný obchod zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. Za nábytek platil surovinami, hlavně ropou či plynem.

Vraťme se k samotným výrobkům UP Bučovice. Z čeho se vlastně nábytek v Bučovicích hlavně dělal?
Nejvíce se používaly konstrukční desky, dýha a řezivo z měkkého dřeva.

Takže luxusnější druhy nábytku zmizely?
Ne, okrajově se stále vyráběly. Používaly se i skutečně přepychové materiály, jako topolová či jasanová kořenice nebo ořech. Kdo to ale chtěl, musel si to zaplatit.

A co povrchová úprava?
Pistolí stříkaný lak na vysoký nebo střední lesk, původně nitrolaky.

Čili jste vlastně napodobovali v měřítku masové výroby řemeslnou výrobu, kde se dřív používala šelaková politura na různé stupně lesku…
Dá se to tak říci. Chtěli jsme se držet vzoru starých mistrů, ale samozřejmě polituru nelze uplatnit v moderní průmyslové výrobě.

Co říkáte na nábytek, který je v módě dnes? Napodobeniny dřeva, umělá hmota…
Když se to někomu líbí… Nic proti tomu nemám. Horší je, když tomu nejdou vytáhnout zásuvky. Víte, dřív si lidé, kteří si nemohli dovolit třeba ložnici z ořechu, kupovali fládrovaný nábytek. Byla to třeba skříň z levného smrkového dřeva, na niž se pomocí speciálních šablon nanášel vzor napodobující exotická dřeva.

Chcete tím říci, že nábytek potažený fólií je takovou obdobu starých fládrovaných skříní nebo postelí?
Svým způsobem ano. Trh si to prostě žádá.

Ale moderní plasty jste používali při výrobě i v UP Bučovice ne?
Ano, ale zpočátku v poměrně omezeném množství. Tehdy byly tyto materiály paradoxně dražší než dýha. Obecně ale panovala politika využít všechny výhodné materiály a zároveň stláčet cenu u velkých sérií co nejníž. Mívali jsme v Bučovicích roční obrat sto padesát milionů korun.

Jaktože nakonec přišel po konjunktuře nábytkářského průmyslu tak tvrdý pád?
Na počátku osmdesátých let se začal zasycovat domácí trh. A v roce 1990 se najednou do rána ztratili všichni odběratelé, prodejny se rozpadly, podniky jely po privatizaci každý za sebe. Hledali jsme nové trhy, chtěli jsme přijít s novou ložnicí, ale bylo už pozdě.

Nebylo trochu krátkozraké orientovat se tak dlouho na tak úzký sortiment a trh?
Jistěže bylo. Jenže v tehdejší době to jinak ani nešlo, i ve výrobě a obchodě panoval tuhý centralismus a plánování. Dnes se to nezdá, ale po roce 1989 přišel náhlý a prudký šok. Nebyli jsme na něj připravení. Na podniku třeba nebyli jazykově vybavení lidé, kteří by dokázali zajistit odbyt na Západě.

Co cítíte dnes při pohledu na zdevastované UP Bučovice?
Je to strašné. Skutečně to skoro fyzicky bolí, je mi přitom těžko u srdce, raději se tomu vyhýbám. Škoda, že takhle dopadlo něco, co budovaly celé generace, co dávalo živobytí takovou dobu spoustě lidí.

Abyste mohl zastávat za minulého režimu tak vysoké funkce, musel jste být v komunistické straně. Zároveň jako člověk spjatý s výrobou a hlavně obchodem jste musel narážet na nepružnost tehdejšího režimu. Jak se vám spolupracovalo třeba s výše postavenými lidmi na ministerstvech?
Musím říci, že výborně. V tomto ohledu nikdy žádný vážný problém nebyl, vždycky mi vycházeli vstříc. Mnohem horší to bylo na místní úrovni.

Můžete být konkrétní?
Zdaleka nejhorší byli soudruzi na Okresním národním výboře ve Vyškově. Měli uzurpátorské sklony, snažili se zasahovat do věcí, jimž nerozuměli. Když jsem nastupoval, říkali otevřeně na schůzích „Soudruzi, pozor na něho, to je technokrat. Ještě jsme tu neměli tak mladého ředitele!“ Vyčítali mi, že držím v závodě lidi, vyloučené po roce 1968 z KSČ. Ustál jsem spoustu útoků, to jsem nikdy nezažil. Naštěstí jsem patřil pod nomenklaturu kraje, tam si na mě ovšem neustále stěžovali.

Takže jste byl ve straně, ale ideologii už moc nevěřil?
Pro mě byla hlavní odbornost, staral jsem se neustále o podnik a výrobu. Myslím, že hlavní problém vznikl po roce 1948, kdy se do strany dostala spousta kariéristů a oportunistů. Se starými prvorepublikovými komunisty nikdy nebyly potíže, to je má zkušenost.

A co vaše vztahy s místními mocipány v Bučovicích?
V podstatě to bylo stejné jako v případě Vyškova až na několik čestných výjimek.

Jak vzpomínáte na vaše zaměstnance?
Na ty bučovické jsem si nikdy nemohl stěžovat. Úžasně pracovití, tvořili výborný kolektiv. Když vypukl požár a měli jsme za dva miliony škody, takřka všichni se pustili bez řečí do odklízení následků pohromy. Když se stalo to samé v Koryčanech, museli jsme tamním pracovníkům slíbit vysoké odměny.