Vesnička tvořená vesměs samostatně stojícími domy uprostřed rozsáhlých pastvin obklopených hlubokými lesy. To jsou Nové Sady na Drahanské vrchovině. V pátek odpoledne na návsi nikde nikdo, na louce nedaleko se klidně pase velké stádo ovcí. Jak asi probíhají eurovolby v druhé nejmenší obci Vyškovska? Mířím k budově, kde vlají prapory České republiky a Evropské unie, abych se to dozvěděl.

Ve dveřích volební místnosti, nevelké knihovny, se míjím se dvěma důchodci, kteří zrovna odvolili. Trošku překvapená volební komise mi hned udělá místo u stolu a rozhodně se nenechává vyvést z míry dotazy zvědavého novináře. A toho hlavně zajímá, co vlastně bude dělat den a půl, když je v obci jen sedmasedmdesát voličů, z nichž podle předpovědí politilogů většina k urně vůbec nepůjde.

„Samozřejmě studujeme pokyny k volbám, zákony a další úřední záležitosti, jež se vztahují k volbám. A máme tu také křížovky, katalogy a po ruce knihovnu se spoustou knih,“ říká předsedkyně volební komise Šárka Julínková.

Nuda nehrozí ani tehdy, kdyby už měl někdo ze čtení unavené oči. „Samozřejmě taky probereme všechny novinky v obci,“ upozorňuje s úsměvem Lenka Doleželová.

Rozhovor a čekání na dalšího voliče najednou přeruší zapisovatelka Anna Piňosová, která přichází se sáčkem plným velkých jahod a skorých třešní. A hned mi nabízí. Že budu jíst svou letošní první jahodu ve volební místnosti v Nových Sadech, to by mě skutečně nenapadlo ani ve snu. Je výborná, sladká. Dost dobře nechápu, jak dokáže někdo vypěstovat takové ovoce na severu v době, kdy jsou v nížině plody jahod ještě zelené.

Děláme to dobrovolně. Pro obec

Záhad je tu pro pozorovatele zvenčí ještě víc. Proč se někdo rozhodne kvůli volbám obětovat den dovolené a strávit spoustu času čekáním? „Někdo to přece dělat musí. V podstatě nás přemluvil starosta. Prostě zavelel a hotovo,“ vysvětluje Růžena Růžičková. A Lenka Doleželová hned dodává: „Víte, když je potřeba něco udělat pro obec, tak tady nikdo nehledá nějaké výmluvy, jak se tomu vyhnout, ale prostě to udělá.“

Všechny členky novosadské volební komise jsou už ostřílené harcovnice, u voleb byly několikrát. Z ničeho nemají trému. „Sečíst hlasy, to je prostě hračka, chvilička. Určitě nebude žádný problém, nikdy jsme v ničem neudělaly žádnou chybu,“ tvrdí přesvědčeně.

Že by se během hlasování někdy něco semlelo, nepamatují. „Lidi jsou prostě slušní, když jdou volit,“ říkají členky komise, jež už nemůže ani být víc feminizovaná. I to má prý svůj důvod. „V komisi bývali i muži, ale odcházejí. Vždyť v obci je už šestnáct vdov, je tu strašně málo chlapů,“ objasňuje Anna Piňosová.

Asi po půlhodině se dočkám prvních voličů. Manželé Novákovi jsou chalupáři, kteří v Nových Sadech volí na voličské průkazy. „Volby nám nejsou lhostejné. Kdybychom nešli k volbám, tak si hlasí rozdělí ti, jež v Evropském parlamentu nechceme. Jde nám o to, aby se tam nedostali ti nejzkorumpova­nější,“ tvrdí odhodlaně. Poté, co odvolili, proberou s volební komisí taky počasí a práci na zahrádce. Malá dědina prostě připomíná jednu velkou rodinu, všichni se tu důvěrně znají.

Marně pátrám po nějakém negativu či problému, nakonec se ale přece jen dočkám. Termín sčítání hlasů v neděli v noci by asi seděl jen málokomu. Cestovat se zápisy o průběhu voleb před půlnocí až do Vyškova a druhý den vstávat do práce, to by asi nenadchlo nikoho. Ale v Nových Sadech si tím náladu zkazit nedají. Loučení je srdečné, dokonce se dozvídám, že jsem přispěl k tomu, že místní volební komisi pěkně utekl čas.

Nové Sady jsou malé, ale Březina ještě menší. Vlastně jak se to vezme. Známý vojenský újezd je rozlohou největší volební okresek v republice, zato s nejmenším počtem voličů. Vynechat tuto raritu z Vyškovska si neodpustím.

Březinu tvoří několik hájenek v moři lesů. Sídlo okrskové volební komise je v bývalém Posádkovém domě armády v Dědicích. Přivítání není zdaleka tak vřelé jako v Nových Sadech. Brzy se dozvídám, že se toho moc nedozvím. Členka volební komise Emilia Šebestová mi pouze sdělí, že odvolilo padesát procent voličů, čili dva. Na otázku, jak si volební komise krátí spousty volného času, se mi dostává lakonické odpovědi. Studuje předpisy a čeká na voliče.

Vlastně ještě můžu být rád. „Já bych mu vůbec nic neříkal, odkázat na mluvčího a hotovo,“ nabádá několikrát ostatní předseda volební komise, který mi při loučení ani neodpoví na pozdrav.

Ostatní členové volební komise vojenského újezdu mi pak ještě vysvětlují, že je už nebaví hrát roli mediální pozoruhodnosti. Chtějí jen dělat svou práci. Dá se to pochopit. Přesto se neubráním nostalgii, když si vzpomenu na to, jak jsem na stejném místě dělal před třemi lety rozhovor s rodinou Němcových, která tvořila většinu voličského potenciálu újezdu. Tehdy otevřenost, srdečnost, humor a zábava nad mísou chlebíčků a zákusky. Nyní dost chladná atmosféra. Co se dá dělat. Raději mizím pryč.

Čtěte také:Volby skončily. Volila zhruba třetina Jihomoravanů