I přes hrozbu deště se jich totiž desítky sešly na nádvoří zámku, ve kterém v současnosti sídlí Muzeum Vyškovska. I tady se totiž slaví Dny památek.

Ve výstavním sále muzea dnes nejsou k vidění žádné obrazy ani fotografie. Historie se tu předvádí naživo. „Přivítejte Spolek elegantních dam, které vám předvedou historické šaty z devatenáctého a začátku dvacátého století,“ představuje účinkující ředitelka muzea Monika Pelinková.

A zatímco zaznívají první tóny živé hudby, z dřevěných dvokřídlých dveří vstupuje do sálu první dáma. Teprve druhé šaty však vzbudí náležitý rozruch, a to zejména mezi přihlížejícími malými holčičkami. „Jé, mami, to je princezna?“ ptá se jedna z dívek, když si okouzleně prohlíží světlé šaty se širokou krinolínou a elegantním kloboučkem.

Ženy v historickém oblečení opravdu působí jako z pohádky. Při pohledu na ně jistě nejednu přihlížející napadne, jaké by to asi bylo vrátit se do doby, kdy téměř každá žena byla dámou a muži ještě gentlemansky přidržovali dveře.

Když přehlídka skončí, utichne i hudba a mnoho lidí se rozprchne. Díky chvilce ticha je totiž slyšet z nedaleké zámecké zahrady zvláštní pískání a občas zapleskání křídly. To se na své vystoupení představují sokolníci.

Kolem ohrádky s dravci už se shromáždila slušná řádka zvědavců. Někteří, zvláště malé děti, vidí takhle zblízka dravé ptáky prvně a fascinovaně je pozorují. „Vidíš, Martínku, tu velikou sovu? Ta je, co?“ ukazuje jedna z přihlížejících maminek na výra. Martínek, který je jen o málo větší než výr, vypadá, že se sovy spíš bojí. Menší dravci se mu líbí víc.

Vyvolává smích

To už se slova ujímá sokolník, který přicestoval z Karviné a na jeho řeči je to znát. Sám to ovšem neopomene zdůraznit, přesto u mnoha dětí vyvolává jeho přízvuk smích.

Smích ovšem vyvolávají i jeho svérázné historky. „Tenhle výr, ten se jmenuje Kuba. Všichni naši výři se vždycky jmenují Kuba. A představte si, jednou takhle za mnou přišla sousedka, že se jí ztratil jorkšír…“

Historka pokračuje až do okamžiku, kdy ve výrových exkrementech našel sokolník údajně chlupy ze psa. „Ale ne, dělám si legraci. Kuba samozřejmě toho jorkšíra nesežral. Ale klidně dokáže sežrat ježka, a to včetně bodlin,“ vysvětluje sokolník napjatě poslouchajícím dě­tem.

Pak zdůrazňuje, že ho výr poslouchá na slovo. Jenže Kubovi se nechce a nechce podívat se doleva, jak ho sokolník žádá, a mezi publikem se ozývá smích. „Já se teď strašně stydím. Tak to budu muset zkusit jinak. Kubo, roztáhni křídla!“ Výr však nereaguje ani na tento povel.

Sokolník to tedy zkouší ještě jinak. Volí si pomocníka z publika. Rozpačitě k němu přistupuje šestiletý chlapec. „Tak jak se jmenuješ?“ ptá se ho sokolník. Chlapec upírá oči na ohromnou sovu. „Péťa Doležal,“ odpovídá tiše. Sokolník se usmívá. „Tak, Péťo, popros tady Kubu, aby roztáhl křídla.“ Když chlapec příkaz splní, výr najednou zamává křídly a chystá se odletět.

Celé publikum se směje, a pokračuje v tom i v okamžiku, kdy sokolník vypráví, jak mu manželka jednoho výra vyprala v aviváži a on se mu srazil. Jako ilustraci této historky jeho syn ukazuje drobnou sovičku. Není to však výr vypraný na devadesát, ale sýc rousný.

Vystoupení sokolníků odměňuje publikum potleskem, stejně jako historické přehlídky, vystoupení dětí ze základních uměleckých škol a další body programu. A ten je na letošní Dny památek opravdu bohatý.