Jak jste se do záchranné služby dostala? Bylo to vaše vysněné povolání nebo jste zvažovala více možností?

V roce 1977 jsem dokončila Střední zdravotnickou školu v Kroměříži, obor dětská sestra. Po maturitě jsem pracovala na novorozeneckém oddělení ve Vyškově. Po mateřské dovolené v roce 1981, kdy jsem se chtěla vrátit, nebylo volné místo. A právě Okresní ústav národního zdraví Vyškov rozjížděl od prvního listopadu 1981 nepřetržitý provoz rychlé záchranné služby. Byla mi zde nabídnuta pozice zdravotní sestry s tím, že jak se uvolní místo u miminek, půjdu zpět. Asi po šesti měsících přišla nabídka k návratu na novorozenecké oddělení, ale to už jsem byla plně rozhodnuta, že zůstanu u rychlé záchranné služby v kolektivu skvělých lidí pod vedením doktora Justana.

Byly začátky po tak zásadní změně obtížné?

Samozřejmě, tak jak při každé změně oboru. Vzpomínám si na svoji první službu, byla to noční a první výjezd k mozkové mrtvici. Já zvyklá na práci u miminek a nyní výjezd do terénu. Práce mě ale bavila a nikdy jsem nelitovala, že jsem nepřijala nabídku vrátit se zpět na novorozenecké oddělení.

Můžete nějak porovnat práci v záchrance před čtyřiceti lety, a nyní?

Ještě než jsem byla zařazena do „ostrých“ služeb, byla jsem s dalšími třemi kolegyněmi proškolena v prostorách zdravotní dopravní služby vedoucím. Stály jsme u sanitky Škoda 1203, a v úžasu sledovaly školení obsluhy Spirety – dýchacího přístroje. Vidím to jako dnes a srdce mi buší jako o závod… Všechno jsme budovali takzvaně na kolenou. Vymýšleli jsme vybavení kufrů, prostor sanitek, snažili se o vypracovávání jednotlivých postupů a školili se v resuscitacích. Samozřejmě s roky šla technika vpřed, škodovky 1203 vystřídala mazda, pak volkswagen. Dnes mají záchranáři mladí i ti dříve narození pod vedením Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje vše připravené a vymyšlené. Mercedesy v celém kraji jsou stejně vybavené, byly vypracovány standardní pracovní postupy pro ošetřování a konají se každoroční celokrajská školení.

K jakým případům jste nejčastěji vyjížděla?

Práce záchranáře je velmi náročná. Vyjížděla jsem k dopravním nehodám, ke koronárním příhodám, mozkovým mrtvicím, porodům…

Zažila jste také nějaké kuriózní situace?

Zažila jsem dost příhod, které mi utkvěly v paměti. Snad stojí za zmínku výjezd k porodu, kdy ani operátorka netušila, co nás po příjezdu čeká. Porod byl již v plném proudu. Spolu s řidičem-záchranářem jsme pomohli na svět zdravé holčičce Mariance. Po transportu do vozu a nahlášení operačnímu středisku, kam budeme směrovat maminku a děťátko… byl ve vysílačce chvíli klid a pak se ozvalo „cože?“ a velký jásot a tleskání z vysílačky a gratulace… Úžasný pocit…

Jak zásadně vaši činnost na vyškovské záchranné službě ovlivnila koronavirová krize?

Koronavirová krize ovlivnila práci všech zdravotnických pracovníků a nemluvila bych pravdu, kdybych tvrdila, že mně ne. Každodenní výjezdy k pacientům, ať k již pozitivním nebo k těm, o kterých jsme se jen mohli domýšlet. Oblékání do ochranných oděvů, dezinfekce nás i vozů, obavy z nákazy. Bohužel, i já byla covid pozitivní i přes veškerá dodržování opatření. Průběh mého onemocnění byl bez příznaků, ale nakazila jsem manžela. Jeho průběh byl daleko horší, teploty, pneumonie. Ale zvládli jsme to v domácí péči. Takové štěstí ale neměla moje maminka.

Práce záchranáře je náročná po fyzické i psychické stránce, co byste doporučila někomu, kdo o ní třeba uvažuje?

Je to opravdu náročné. Já ale svoji práci dělala téměř čtyřicet roků celým srdcem. Odměnou mi byl úsměv pacienta, poděkování a stisk ruky. Ne vždy je to však jen radost… Často se setkávám s mladými studenty, kteří od práce záchranáře očekávají něco jako z akčního filmu. Bohužel se občas stává, že se ke zdravotnické záchranné službě hlásí lidé, kteří mají jinou představu o tom, co je čeká. Tato práce je krásná, nemusí jít zrovna o resuscitaci nebo dopravní nehodu. Smysl je v úplně něčem jiném. Ve většině výjezdů si člověk může najít seberealizaci, byť je to jen sociální pomoc někomu, kdo ji potřebuje.

Plánujete po odchodu na odpočinek, jak tento čas využijete?

Zůstanu ještě věrná zdravotnictví. Pracuji ve Vyškově na lékařské službě první pomoci, kde bych ještě nějaký čas chtěla zůstat. S manželem jsme vychovali dvě děti. Syn je lékař, primář v nemocnici v Ivančicích. Dcera je ekonomka a jejich děti, naši vnuci, budou štěstím našich budoucích let. Nesmím opomenout fenky – šampionky, výmarské ohaře z naší chovatelské stanice „z Lulečských lesů“, které jsou naším velkým koníčkem už přes dvacet let.

Na závěr bych chtěla poděkovat celému kolektivu Územního oddělení Vyškov a Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje.