Že se politická scéna stále pohupuje na vlnách nesnášenlivosti a neschopnosti dobrat se rozumu i v čase krize a stále narůstajících problémů ve společnosti, to je stará věc a nikoho už nepřekvapuje. Politikové stále dávají přednost osobním šarvátkám a výpadům a v těch bývají pregnantní, ale pokud mají zaujmout stanovisko ke stavu ve společnosti, volí svá slova opatrně, jeden by řekl, že až cudně.

Chyby prý člověk dělá proto, aby se z nich nejen poučil, ale zaplatil za ně a neopakoval je. To platí i pro historii, ale ta se pořád opakuje, což znamená, že se poučení nekoná. Potom ovšem mohou i v této době dobře živení chlapíci vykřikovat nacistická hesla, hajlovat a slavit narozeniny masového vraha, a to vše se svolením soudů. Prý k zákazu není důvod, neboť by bylo narušeno jejich výsostné právo shromažďovací. Tisícovky policistů potom napadnou a překvapivě vytlačí z cesty antifašisty, aby mohlo být právu učiněno zadost.

Před časem se mi dostaly do ruky autentické zápisky šestnáctileté židovské dívky, v nichž na dvaceti stranách popisuje svoji strastiplnou cestu koncentračními tábory. A musím se přiznat, že jsem při jejich čtení pocítila něco jako stud, že patřím k lidské rase. Příběh sám se přímo nabízí k literárnímu zpracování, ale neznalost dobových poměrů a potřeba vědět o nich co nejvíce, abych se mohla aspoň částečně ztotožnit s postavou, mne přivedla i ke čtení knihy Holocaust, zločin proti lidstvu. Nejsem však schopna knihu přečíst a tím pádem ani pokračovat v psaní. Otřesné příběhy lidí a drastické fotografické dokumenty, které vzbuzují úzkost, soucit, zlobu a strach zároveň, mi nedovolí dobrat se konce.

A do toho všeho mašírují našimi městy neonacisté s požehnáním úřadů a soudů, pod ochranou policie, rasisté odhazují zápalné láhve do domu plného lidí, politikové jsou vlažní, stejně jako je netečná veřejnost, jako by jim došly jindy tak výstižné vyjadřovací schopnosti a nedovedou (nebo nechtějí?) najít a použít ten správný výraz a především zaujmout rázný postoj úpravou a zpřísněním příslušného zákona.

Nic si nenamlouvejme, žádný ministr pro lidská práva, ani ústava nás neochrání před násilím skupiny, jíž byl dán prostor a která si osobuje nárok považovat se za nadřazenou a určovat právo na život ostatním. Kdo ano, a kdo proč ne. Barva očí, kůže nebo vlasů, příslušnost k církvi či etniku? Cokoli se potom dá použít.

Že se nám nemůže nic podobného stát? I to už tady bylo a celý svět jenom koukal. A v mnoha případech raději zavíral oči. Neboť, co oko nevidí… Jistě to znáte.

Tak takové neradostné myšlenky mi táhnou hlavou v tomto nádherném čase plného jara.

VĚRA FOJTOVÁ. Autorka je spisovatelka