Jaký byl vlastně impuls k sepsání publikace věnované letcům z regionu?

Toto téma nás oslovilo už koncem osmdesátých let. Fenomén západních letců nás oba velice zajímal. Svou roli sehrála i skutečnost, že z Vyškovska pocházelo tolik osobností. Na nevelký region jich bylo poměrně dost.

Čím si to vysvětlujete?

Po létání tehdy toužila spousta kluků. Možná je to spekulace, ale svou roli mohla sehrát i blízkost vojenského leteckého učiliště v nedalekém Prostějově.

Proč jste se omezili na oblast takzvaného malého Vyškovska?

Zpracovat osudy patnácti letců znamenalo i tak dost práce. Tématu se samozřejmě nemůžeme věnovat na plný úvazek, máme každý ještě jiné povinnosti. Na Bučovicko a Slavkovsko jsme raději rezignovali, než abychom odvedli povrchní práci širšího záběru. V opačném případě by šla také do tisku mnohem později. Nevylučuji ale, že se k této problematice ještě vrátíme.

Kdo z letců byl vašemu srdci nejbližší?

To je strašně těžká otázka. Samozřejmě jsou tady známé postavy, Anderle a Fürst. Nejvíc mě ale potěšilo, že jsme něco zjistili a předložili veřejnosti o lidech, kteří byli zatím neznámí. K nim patří třeba Bednařík. Sice nelétal, ale patřil k pozemnímu personálu, zato měl velice zajímavé osudy. Byl to světoběžník, který bohužel skončil v úplném zapomění. Jako francouzský občan se ani nedočkal povýšení. Trochu doufám, že třeba tato kniha zapůsobí tak, že se mu ještě dostane zadostiučinění. Bohužel už posmrtně.

Letce, kteří za osvobození republiky neváhali položit život, bych se nebál označit jako hrdiny. Byli to ale zároveň obyčejní smrtelníci. Co je v očích historika zlidšťovalo?

Třeba náklonnost k něžnému pohlaví. Například Anderle jí byl celkem proslulý. Ženy se mu líbily a on se líbil jim.

Do jaké míry západní letce z Vyškovska perzekvoval komunistický režim?

Bohužel, do značné.Tři z nich raději odešli po Únoru do emigrace, jeden se ocitl v táboře nápravných prací a dva byli „jenom“ vyhozeni z armády. Pocit hořkosti v nich zůstal vlastně až do konce života.

Jak hodnotíte postavu Emila Bartáka? Jeho osud je trochu neobvyklý. Na rozdíl od zaběhnutého obrazu západních letců se etabloval v komunistickém režimu. A také za protektorátu působil ve vládním vojsku…

Na druhou stranu v Itálii od takzvaných „vladařů“ uprchl a připojil se k odboji. To vyžadovalo velkou odvahu. V osmačtyřicátém si tak jako ostatní vytrpěl svoje. Pak sice vstoupil do strany a zastával relativně významné posty, jsem ale přesvědčen, že se proti nikomu neprovinil. Pokud jde o Vyškovsko, je tento případ méně obvyklý, v celostátním měřítku už tomu ale tak nebude.

Působili někteří letci z Vyškovska i mimo československé jednotky přímo v britském letectvu?

Anderle byl ve zvláštní jednotce. Desanty totiž přepravovali jen ti nejzkušenější letci. Fürsta poté, co si odlétal penzum u 310. perutě, v roce 1941 přeřadili k operačním a dopravním jednotkám. I zde hrálo roli, že to byl kvalitní pilot.

Mstili se Němci příbuzným letců?

Část rodiny Viléma Götzlingera se stala obětí holocaustu, protože šlo o Židy. Perzekuce postihla i příbuzné ostatních letců. Mnozí se dostali do internačního tábora ve Svatobořicích. Pro lidi, z nichž někteří již byli v pokročilém věku, to bylo velice nepříjemné.

Který letec byl nejúspěšnější?

Jak už jsem říkal, k nejznámějším patřil Leo Anderle a Bohumír Fürst. Anderle přepravoval výsadkáře nad okupovanou Evropu, což patřilo k těm vůbec nejnáročnějším úkolům. Fürst (po válce Fiřt) se posmrtně zařadil mezi stíhací esa. Díky příslovečné německé pečlivosti. Dlouho po válce Němci zjistili, že najisto sestřelil ještě jeden jejich letoun a jeho skóre se tak zvýšilo na potřebných pět zničených nepřátelských letadel.

Z jakých podkladů jste vlastně vycházeli?

Základním pramenem byly kvalifikační listiny a osobní karty letců v Archivu Armády České republiky. Podařilo se nám také získat hodně cenných údajů z takzvaných kmenových listů. Samozřejmě jsme také kontaktovali pamětníky. Z letců samotných Stanislava Slezáčka a Františka Zabloudila. Hovořili jsme i s jejich příbuznými. Podařilo se nám získat i poměrně dost dobových fotografií, především v Muzeu Vyškovska je solidní fotoarchiv.

O západních letcích se za komunistického režimu většinou moc nemluvilo. Je osmnáct let po Listopadu situace jiná?

Bojím se, že ani moc ne. Mám obavy, že třeba o Františku Heklovi se v jeho rodných Nemojanech moc neví. Snad naše knížka přispěje k tomu, že se to změní.

Budete se tedy letcům z Vyškovska věnovat ještě dál nebo je to pro vás už uzavřená kapitola?

To rozhodně ne. Hrozně málo zatím víme o jejich poválečných osudech, hlavně v emigraci. A to samé často platí i pro období před druhou světovou válkou.