Hrozba války, která se vznášela nad Evropou už nějakou dobu a vyvrcholila po anexi Rakouska nacistickým Německem v březnu 1938, znamenala zvýšení prestiže a významu armády v celé společnosti. Nejinak tomu bylo i v Bučovicích.
Projevilo se to například prostřednictvím civilní protiletecké ochrany, pořádáním různých branných cvičení a kurzů záloh, které byly v té době skutečně populární.

Jeden z kurzů pro vojenské zálohy probíhal také v bučovickém branném středisku pro druhou zálohu, tedy pro čtyřicetileté až padesátileté vojenské osoby určené v případě války pro strážní službu a k doplnění ztrát na bojišti. Činnost kurzu byla zahájena 14. května 1938. Vedli ho důstojníci z pluku útočné vozby z Vyškova. Účast na kurzech byla vysoká, navštěvovali je i nevojáci.

Nebyla to jediná příprava mužských obyvatel Bučovic na možnou válku. Ve městě vznikla 11. září 1938 také dvě takzvaná střediska branné výchovy. Prvnímu velel učitel z Prace Rudolf Matoušek, druhému podporučík v záloze Erich Kazda, rovněž učitel, ovšem v Bučovicích. Středisko bylo určeno pro muže z Černčína, Klobouček, Mouřínova, Maref, Nevojic a Vícemilic. Cvičili se tam muži ve věku od čtrnácti do šedesáti let.

V září se situace ještě víc vyhrotila. Okresní úřad adresoval 14. září do města žádost o předložení výkazu ubytovacích možností ve městě pro případ vyhlášení branné pohotovosti státu a přesunu vojsk s vynuceným přechodným ubytováním. K přesunům armády docházelo po vyhlášení rozkazu k zaujetí obrany hranic z 22. září. Nevíme, které útvary Bučovicemi tehdy prošly. Mohlo se jednat o 3. pěší pluk z Kroměříže, mohly to být i některé útvary 3. rychlé divize.

Ze stručného záznamu městského protokolu došlé a odeslané pošty vyplývá, že 14. dělostřelecký pluk žádal zdejší městskou radu o zajištění přípřeží na 21. září do Pustiměře. Uvedený pluk s velitelstvím v Lipníku nad Bečvou měl u sedláků v regionu vojenskou správou „zapůjčené“ evidované vojenské koně, které se rozhodl požadovat.
Z dobových materiálů vyplývá, že ve městě bylo možné ubytovat jen třiatřicet důstojníků, třináct rotmistrů, dvě stě třicet vojínů a ustájit dvě stě třiapadesát koní.

Mobilizace

Vláda vyhlásila 15. září stanné právo. V době zákazu shromažďování a zatemnění po třiadvacáté hodině přišel pátek 23. září 1938.
Nová vláda v čele s generálem Syrovým vyhlásila všeobecnou mobilizaci k 25. září. V Bučovicích byla podle kroniky města mobilizace vyhlášena už v 21 hodin a 25 minut.

Starosta a radní obdrželi ještě v čase vyhlášení mobilizace téměř v ranních hodinách 24. září vyhlášky a pokyny k jejímu zajištění. Vyhláška povolávala nejen muže k nástupu vojenské služby, ale také evidované i neevidované koně, selské vozy, motorová vozidla i letadla soukromníků a firem. Starosta odpovídal za zabezpečení všech opatření. Po celý den se v ulicích ozýval hlas bubnu a městského bubeníka, který vyzýval občany, aby si vyhlášku přečetli.

„Ruch té noci neustal, ač hostince byly uzavřeny už v půl jedenácté. Nikdy nezněla píseň Kde domov můj tak vroucně a úchvatně jako tuto noc, kdy muži šli pro pušky, aby bránili svou domovinu. Ráno 24.9. počalo se násobným pískáním lokomotiv na nádraží. Od Přerova byl hlášen nálet… V ranních hodinách jezdilo dělnictvo k zaměstnavatelům pro mzdu, vylepovaly se vyhlášky o mobilizaci, bubnem se na ně upozorňovalo, záložníci houfně odjížděli. Vlaky jely bez jízdního řádu, většinou s nákladními vozy a byly přecpány nastupujícími k vojsku. Byly popsány povzbuzujícími nápisy…“ Tak popisuje počátky mobilizace kronika města.

Dovídáme se také, že všechna nákladní auta byla odvezena ke komisi v Bohdalicích, začaly pravidelné noční služby členů civilní protiletecké obrany. Obyvatelé byli poučeni, jak se chovat za náletů či při hrozbě nuceného vysídlení. Lidé obléhali obchody s potravinami i drogerii a vykoupili věci denní potřeby.

Víme také, že v den mobilizace bylo hodně parno. Členky Sokola podávaly povolaným záložníkům čerstvou vodu. Ještě celou neděli 25. září jezdily osobní vlaky omezeně, zato nádražím neustále projížděly nákladní soupravy s materiálem a zálohami.

Jak už bylo řečeno, mobilizace neznamenala jen odvod mužů do války. Své povozy a koně museli dát k dispozici odvodní komisi v Bohdalicích sedláci Ladislav Baumann, Antonín Bartošek, Josef Budík, Julius Grünwald, Robert Hálla, Romuland Hrazdil, Antonín Janoušek, Mořic Reif, Vojtěch Šťastný, Metoděj Sokola, Karel Pospíšil, Jan Sobotka a Gabriel Šťastný. Mnozí byli povoláni jako honci do armády. Mobilizace nám také dává svědectví o tehdejší motorizaci Bučovic. Svá vozidla museli odevzdat tito obyvatelé: Rumpík, Souček, Tomeš, Hrazdil, Štefánek, Dašovská a bratři Korčiánové.

Co se dělo v Bučovicích až do osudného Mnichovského diktátu? „Obchody jsou zavírány v 18.30 pro zatemňování. Hotoví se zákopové kryty v zahradách. Červený kříž s Osvětou, Sokolem a studentstvem organizují pravidelné podávání osvěžení, kuřiva a samaritánské pomoci vojsku i civilnímu obyvatelstvu projíždějícímu nádražím… Místní četníci byli povoláni do služby v poli až na dva…,“ praví kronikář.

Diktát velmocí

O osudu Československa už ale bylo rozhodnuto. Ještě 28. září se snažil morálním gestem povznést v našich očích „sladké jméno Francie“ samotný náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher. Odjel na hlavní velitelství československé armády v Račicích. Na protest vůči smírému postupu svojí vlády k Hitlerovi se vzdal generálské hodnosti a všech vyznamenání. Hlavnímu veliteli nabídl své služby a vědomosti. Jenže 29. září představitelé Německa, Velké Británie, Francie a Itálie rozhodli o nás bez nás. Československo se muselo vzdát pohraničních území obývaných německou většinou ve prospěch nacistického Německa.

V Bučovicích tehdy dlely dvě vojenské jednotky: 2. cyklistický prapor v nových kasárnách a do 1. října 127. dělostřelecký pluk z Bzence, jenž byl předurčen hlavnímu velitelství československé armády v Račicích. Po přesunu do Bzence byl demobilizován. „…v 16.30 je hlášeno, že vláda přijímá diktát o předání území pohraničí Německu. Zděšení všeho lidu je nepopsatelné.“ Tak výstižně popsal trauma našich dějin bučovický kronikář.

ANTONÍN PAROBEK