Krávy, prasata, slepice, kačeny, králíci. Zkrátka od každého zvířectva něco bučí, chrochtá nebo kdáká v zemědělcově dvoře. Na jeho polích pro ně zase roste obilí, kukuřice nebo vojtěška.

„Člověka tahle práce musí bavit. Zabere totiž téměř všechen volný čas, kolem hospodářství chodím celý den. Když jsou k tomu třeba žně, vstávám o půl šesté ráno a domů se vracím až v jedenáct večer. Práce je až do doby, než zamrzne,“ popisuje Řezníček.

Podle něj má svá plus a minus jak farmaření ve městě, tak na vesnici. „Například s odbytem to jde lépe ve městě. Na dědině je asi práce snazší, jsou tam zřejmě vhodnější podmínky. S čím mám ve Vyškově často problém, je vyjet s traktorem z pole tak, abych nezablátil cestu. Pozemky mám totiž kolem silnice. Také se s hospodářstvím mezi baráky nemůžeme moc roztahovat,“ jmenuje problémy, s nimiž se potýká.

Chuť do práce na polních lánech a v maštali s dobytkem Řezníček zdědil po svých rodičích. „Ti hospodařili také. Měli i koně. Otec pracoval v bývalém selském dvoře v Brňanech. Já zase dělal na školním statku. Když se ten potom rozpadl, začal jsem soukromničit,“ vzpomíná farmář.

Jak na tom se svojí angažovaností v zemědělství ovšem budou jeho synové, je zatím otázka. „Mladí lidé na to zatím nemají pomyšlení. Ale možná časem přijdou na to, že potraviny zkrátka někdo vyrábět musí, že bez chleba žít nejde,“ vypráví Řezníček, který málokdy dává svoji úrodu do výkupu.

Většinu z ní spořádají čuníci, kteří pak putují na jatky. Doba se mění, a proto už podle něj zemědělství není to, co bývalo. Přesto si vyškovský farmář nikdy nestěžoval. Úrody měl zatím vždycky dostatek.

„Myslím si, že postupem času se lidé zase ke klasickému farmaření budou vracet. Jedů, které se vstřebávají do země, už bylo dost. Pamatuji si, když jsem ještě oral s koňmi. Pluh pěkně šepotal. Ale teď čerstvá půda už ani tak pěkně nevoní, jako kdysi. Vůně z ní vyprchala,“ říká Řezníček.