Před prvními poválečnými hrami v Londýně tehdy jednadvacetiletá sokolka z Lulče prošla náročnými vyřazovacími boji a dostala se mezi devět nominovaných. V olympijské soutěži, která se protáhla až do půlnoci, se československé gymnastky dlouho těsně držely druhé za Maďarkami. Bezchybný výkon v závěrečné společné skladbě s kužely je vynesl na stupeň nejvyšší. Radost z olympijského zlata ale gymnastkám zkalilo úmrtí jedné z členek družstva Elišky Misákové na dětskou obrnu přímo v britské metropoli.

Se závodní gymnastikou Ďurovičová krátce po hrách stejně jako některé další členky zlatého družstva záhy skončila, protože komunistický režim zakázal činnost Sokola. "To bylo kruté, ale nedalo se nic dělat. My jsme si na to zvykly a kašlaly na ně taky. My jsme byly sokolky a v Sokole nás měli rádi, protože jsme udělaly pro Sokol velké dílo," řekla k tomu předloni Ďurovičová v rozhovoru, který vznikl pro speciál podcastu Četkast k připravované venkovní fotografické výstavě ČTK Olympijské okamžiky.

V nové sjednocené socialistické tělovýchově se už Ďurovičová angažovat nechtěla. Vrcholový sport vyměnila za rodinné a pracovní povinnosti. U sportu ale zůstala po celý život rekreačně, a to obdivuhodně dlouho. Ještě po osmdesátce lyžovala v Alpách a hrála tenis.