Ten bude ovšem jen inscenovaný. Skupina nadšenců z východních Čech totiž přijela do Rychtářova na pozvání místní rodačky Kristiny Petrové ukázat lidem, jak se za první republiky četníkům žilo. „„Vždy jsem se zajímala o historii naší obce, a když jsem před časem našla v kronice fotografii četníků, řekla jsem si, že by bylo zajímavé zjistit o nich něco víc. A chtěla jsem, aby si i místní obyvatelé připomněli, co vlastně zdejší četnická stanice dělala," vysvětluje Petrová, oblečená v duchu celé akce jako prvorepubliková dáma. Precizní vlny ve vlasech, rudá rtěnka a rukavičky jsou samozřejmostí.

Podobně oblečených dam se ovšem uvnitř hostince pohybuje hned několik. Když si člověk odmyslí některé moderní prvky uvnitř, opravdu by věřil, že se propadl o století zpět. Velkou zásluhu na tom mají lidé z Četnické pátrací stanice Pardubice. Právě oni totiž vdechli prvorepublikovým četníkům život. „Líbí se nám tady hodně a jsme mile překvapení zájmem místních," svěřuje se zástupce velitele Jan Čermák.

Přestože skupina nese v názvu Pardubice, její členové jsou z různých koutů východních Čech. „Také neděláme jen četníky, ale třeba i finanční stráž nebo státní policii," vysvětluje jeden z nich, který ovšem pro dnešní den uniformu vymění za nedbalý oděv a bekovku pouličního zloděje.

Přichází totiž čas předvést, že ani v době první republiky nebylo úplně bezpečné nosit u sebe větší množství peněz. Nebo vkladní knížku, jak se brzy přesvědčí manželka zástupce Helena Čermáková v roli okradené dámy. Stačí jen okamžik, trochu přetahování, a zloděj třímá knížku v ruce. „Pomoc, četníci, pomoc!" křičí okradená. Na příchod strážců pořádku však zloděj nečeká a bere nohy na ramena.

Četníci vybíhají za ním. Zrovna v ten moment však kolem prochází nic netušící rodina se psem a malým dítětem a překvapeně sleduje, jak se kolem nich řítí nejdřív zloděj a za ním několik zelených uniforem. To i přes smutek okradené dámy vyvolává v publiku hlasitý smích. „Vy se tomu smějete, ale já jsem přišla o vkladní knížku! Vždyť jsem na ní měla přes sto tisíc korun, zrovna jsem si je šla uložit," netrácí Čermáková duchapřítomnost a diváky znovu vtahuje do scény.

Zanedlouho se četníci objevují znovu. A zloděje vedou s sebou. Protože má zbraň, hlídají ho namířené hlavně služebních pušek, dokud nedostane pouta. Pak všichni odcházejí na služebnu. „Tak takhle to mohlo vypadat, když byli četníci nucení zasáhnout," vysvětluje Čermák.

Vzápětí uvádí na pravou míru také poznámku jednoho z diváků o tom, že by po zloději měli střílet, když byl ozbrojený. „Takhle to nefungovalo. Četník nesměl vystřelit, dokud nevystřelil pachatel. Toto nařízení v minulosti bohužel stálo život mnoho z nich," připomíná Čermák.

Diváci se přesouvají zpět do vytopeného hostince, kde už sedí chycený zloděj. „Já chci taky někdy chytat a ne pořád utíkat," směje se na ostatní z pátračky. Organizátorce Petrové pak ukazuje boty. „Ono se řekne, utíkej, ale jak mám po zámkové dlažbě běhat v tomhle?" Jeho bagančata opravdu jako bežecké tretry nevypadají a člověk se ani nediví, že daleko neutekl.

Než bude další ukázka, korzují lidé kolem vystavených exponátů, které tvoří helmy, pušky, výložky i dokumenty. „Spousta lidí pořád ještě neví, co jsou naše uniformy zač, když nás potkají. Po odvysílání Četnických humoresek se to sice zlepšilo, ale přesto se najde dost těch, kteří si je pletou s německými nebo dokonce ruskými uniformami," upozorňuje Helena Čermáková.

Přestože se nabízí myšlenka, že se k prvorepublikovému četnictvu dostala přes svého manžela, Čermáková ji rovnou odmítá. „Myslí si to spousta lidí, ale pravda to není. Ve skutečnosti jsem se věnovala a stále věnuji trochu jinému historickému období, prusko-rakouské válce z roku 1866, a s manželem jsme se potkali na jedné akci, kde jsme oba účinkovali. Já jsem si proto přibrala ještě první republiku," usmívá se Čermáková.

Zájem o exponáty výstavy neustává. A Kristina petrová z toho má radost. „Myslím, že účast je perfektní. Počasí je na listopad také velmi dobré, takže já jsem zatím určitě spokojená," směje se.

Podotýká ovšem, že tímto víkendem Rychtářov s četníky neskončil. „Bude potřeba ještě spousta další práce a bádání, dneškem to určitě nekončí. Uvažujeme například o tom, že bychom příští rok udělali takový živý obraz, který bude ilustrovat nucené vystěhování lidí z obce a zrušení stanice v roce 1942," připomíná Petrová válečnou historii Rychtářova. Lidé by totiž podle ní na dějiny zapomínat neměli.