„Jde o okresní výstavu mladé drůbeže a místní výstavu holubů a králíků. Akci pořádáme téměř každým rokem na konci srpna. Většinou vystavujeme třikrát po sobě a pak si dáváme jeden rok pauzu. Lidé se můžou pokochat pohledem nejen na klasická plemena, ale i méně obvyklá. Třeba bojovou drůbež," popisuje předseda bučovické organizace Českého svazu chovatelů Jan Kohoutek.

Pohár pro králíky

Ta podle něj na Vyškovsku v poslední době získává na oblibě. Jde ale spíš o okrasu, vejce snáší, avšak málo. „Máme tady třeba i vítěznou kolekci králíků v Memoriálu inženýra Smejkala. Název jsme zvolili na počest našeho dlouholetého člena, který zemřel. Byl to významný chovatel. Každý rok jeho jménem oceňujeme pohárem jeden z druhů, které vystavujeme. Letos to vyšlo na králíky," vysvětluje předseda.

Jejich hodnocení není jednoduché. Zvíře musí mít odpovídající váhu, posuzuje se i tvar těla. „Sledujeme také kvalitu srsti a v neposlední řadě i péči majitele. Králík musí mít čisté uši i ostříhané drápy," dodává Kohoutek.

Ušáky návštěvníci chválí. „Na výstavy se chodíme dívat pravidelně. Nejvíc se nám líbí králíci. Zvířata jsme dřív i chovali. Ale asi už znovu nezačneme, není čas ani prostor. Takže se i nadále spokojíme s návštěvami chovatelských výstav," oznamuje například Pavlína Benešová z Bučovic.

V bučovické organizaci za mládež působí třeba jedenáctiletý Ondřej Kouřil a desetiletý Filip Staněk, oba ze Snovídek. „Mám králíky hermelíny, slepice asilky a holuby brněnské voláče. Nejvíc se mi líbí, jak se umí králíčci tulit, jak vypadají, jak jsou malí. Chovat chci pořád, i když budu starší. Myslím, že se budu věnovat stále svým současným plemenům, žádné jiné mě zatím neláká. Třeba králík český strakáč mi přijde na chov moc složitý, musí mít všechny tečky stejné," vysvětluje Ondřej.

Otec Filipa má králíky a slepice. „Zhlédl jsem se v něm. Mám dvanáct králíků, české červené. Začal jsem s chovatelstvím asi před třemi lety, to jsem s nimi vyhrál mistra České republiky. Pak jsem přešel ke kastorexům. S těmi se mi ale moc nedařilo, tak jsem se vrátil zpět k českému červenému," říká Filip.

O tom, že je pomoc rodičů důležitá, je Kohoutek přesvědčený. „Pokud dítě nepodpoří, většinou časem skončí. Možná i proto je pro tento koníček typické, že jsou mladí často z řad rodin, kde se chovatelstvím zabýval třeba už tatínek nebo i dědeček," myslí si.

Na Vyškovsku podle něj zatím chovatelství stagnuje. „Lidé v dnešní době nemají čas, je náročný i finančně. Spousta chovatelů už kvůli těmto důvodům skončila," zmiňuje předseda.

Pro malý zájem

To potvrzuje i Anna Sladká z bučovické místní části Marefy. „Dnes už o chovatelství lidé příliš zájem neprojevují. Člověk k němu musí mít vztah. Právě proto se podle mě dělají výstavy, aby přilákaly mladé členy. Na vesnici má velmi málo lidí slepice. A prase už vůbec. Dřív ho měl skoro každý. Venkov má být venkovem a chovatelství k němu patří," je přesvědčená žena.

Sama chová králíky, slepice a poníka. „Byly ale i doby, kdy jsem měla i plemenné kozly a kozy, krávu a býka. Dřív jsem byla i členem organizace chovatelů, jezdila jsem na výstavy do Křenovic a prodávala malé kozlíky. Celý život jsem měla spojený se zvířaty. Je to moc práce. Zvířata potřebují denně obstarat, proto o ně člověk musí mít skutečný zájem. Na druhou stranu je to ale obrovská radost," dodává Sladká.